Článek
Marie a Jarka se znaly celý život. Seděly spolu ve školní lavici, vdávaly se ve stejném roce, jejich děti chodily do stejné školky. Teď, po šedesátce, obě vdovy, si uvědomily, že roky jen „fungovaly“ – pro rodinu, pro druhé. A tak když Marie jednoho dne řekla: „A co kdybychom prostě někam odjely?“ – Jarka jen vytřeštila oči. Ale za týden už obě seděly v autobusu směrem do Chorvatska.
Zpočátku to vypadalo jako obyčejný zájezd pro seniory: moře, hotel, výlety do okolí. Jenže ty dvě z něj udělaly něco mnohem víc. Už druhý večer se připletly k místní slavnosti ve vesnici nedaleko a skončily v kruhu tančících Chorvatů. Třetí den se ztratily při túře a narazily na vinici, kde jim místní rodina nalila víno tak silné, že zapomněly, jak se jmenují.
Ale hlavní zlom přišel čtvrtý večer. Seděly na pláži, víno v plastových kelímcích, nohy v písku. A Jarka najednou pronesla: „Víš, že jsem se od smrti Karla nesmála takhle upřímně? Ne s lidmi. Sama v sobě.“ Marie jí podala ruku. Taky měla slzy v očích. Najednou nebyly dvě babky na výletě, ale dvě ženy, které znovu našly samy sebe.
Další dny si naplno užívaly. Místo naplánovaných výletů si půjčily kolo, daly si zmrzlinu na snídani a zkusily paddleboard, i když je to málem stálo bedra. A právě v těch momentech pochopily, že svoboda a radost nemají věkovou hranici – jen odvahu.
Po návratu domů se nic nezměnilo – a zároveň všechno. Jarka začala chodit na tanec, Marie na keramiku. Obě si pořídily kufr na kolečkách a plánují další cestu – tentokrát prý do Portugalska.
A co říkají zpětně? „Myslely jsme, že je to jen dovolená. Ale byl to začátek nového života.“
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
