Článek
Nechoval jsem se k ní fér. Přiznávám. Před pár měsíci jsem udělal hloupost, která nás mohla stát vztah – zkrat, opilý večer, jedno jméno v telefonu, které nemělo existovat. A ona na to přišla.
Neopustila mě hned, ale od té chvíle mezi námi viselo napětí. Snažil jsem se to napravit – maličkostmi, pozornostmi, řečmi. Ale věděl jsem, že to nestačí. A tak mě napadl plán: vezmu ji do Benátek. Udělám to jako ve filmu. Plavba gondolou, západ slunce, prsten. Očistná romance. A snad i nový začátek.
Ze začátku to vypadalo, že to funguje. Chodili jsme po městě, smáli se u kávy na rohu, koupil jsem jí klobouk s širokou krempou a ona v něm vypadala jako z plakátu. Ale pak přišly tiché chvíle. Chvíle, kdy jsme si neměli co říct. A mně bylo jasné, že to v ní pořád je.
Třetí večer jsem všechno připravil. Gondola čekala, já měl prsten v kapse a v hlavě připravenou řeč. Nastoupili jsme, seděli proti sobě, slunce se lámalo o hladinu a já si říkal: Teď nebo nikdy.
Vytáhl jsem krabičku. Ještě jsem ani nestihl promluvit, když mi řekla: „Tohle myslíš vážně?“ A pak: „Jakože mě nejdřív podvedeš – a pak si mě v Benátkách koupíš jako suvenýr?“ Nevěřícně jsem zíral. Vůbec mi nedala prostor cokoli vysvětlit.
„Tohle má být odčinění? Romantika na povel?“
Začala brečet. A pak křičet. Já zpanikařil. Snažil jsem se ji uklidnit, ale všechno jsem jen zhoršil. Hádali jsme se uprostřed kanálu, gondoliér se snažil tvářit neviditelně, ale to už si nás všimla policejní hlídka na lodi.
Přirazili bokem a požádali nás o doklady. „Rušení veřejného pořádku,“ zaznělo v angličtině s těžkým přízvukem. Gondola s romantickými polštáři se rázem změnila v laciné divadlo.
Netrvalo dlouho a byli jsme na malé policejní stanici poblíž Rialta. Odděleně. Ona v jedné místnosti, já v druhé, mezi námi jen tlumený zvuk ventilace a tlukot srdce.
Vypustil jsem prsten z ruky. Ne proto, že by mi na ní nezáleželo. Ale protože jsem pochopil, že lásku nejde vynahradit výletem, penězi ani gestem. Ne, když jsi ji předtím zranil.
Policisté nás po chvíli propustili, bylo jim to asi jasné. Z jejich pohledu jen další hádka turistů. Ale pro mě to byl konec jednoho příběhu.
Z Benátek jsem odjížděl sám. Bez zásnub, bez odpuštění. Jen s pocitem, že i město zamilovaných může být kulisou pro úplně jiný druh konce.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
