Článek
Jaká byla válečná generace našich rodičů?
Tuhle zákeřnou otázku mi dala moje kamarádka Olina. A já si uvědomila, že jsem život svých rodičů vlastně příliš neřešila. Nezabývala jsem tím, jací jsou, co je trápí, nikdy jsem se nezeptala, jestli si splnili sny z mládí a jestli jsou v životě spokojení. Tehdy se na psychologii moc nehrálo.
Už se jich nezeptám. Teprve po jejich odchodu jsme se sestrou v pozůstalosti našly mámin dívčí deník z roku 1939. Bylo jí patnáct, a protože měla české rodiče, museli se všichni vystěhovat z Bratislavy, kde dosud žili, do Brna. Nevyprávěla nám o tom, ale nechala písemné svědectví patnáctileté holky. Ocitla se ve městě, kde nikoho neznala, nastoupila do české školy, zápasila s gramatikou, ztratila kamarádky a vše, co měla do té doby ráda.
Našly jsme tátovu pracovní knížku, pohledy z nuceného nasazení v Německu, fotografie, jak sedí na ruinách domu. Zažili válku, změnu režimu a šílená padesátá léta, měnovou reformu, potraviny na příděl, nemožnost vycestovat na Západ, rok 1968 a ruskou okupaci, udavačská sedmdesátá léta, vždyť to znáte. Nechtěli o tom moc mluvit.
Nikdy jsem neslyšela, že by si stěžovali na bolest, nemoc a nedostatek čehokoli. Táta nadával na nesmyslnou byrokracii na úřadech, na veřejných schůzích se nebál upozornit na chyby a omyly v práci (byl železničář), i když se stejně nic nezměnilo. Byl odvážný, a přitom velice citlivý, poctivý a milující. Když umíral a nemohl už ani mluvit, jak byl slabý, stiskl mi na rozloučenou palec pravé ruky. Už tady 25 let není a já ten stisk pořád cítím.
Mámu jsem v dětství viděla poprvé a naposled plakat, když jí v zimě omrzly ruce, protože mi dala své rukavice, ty moje jsem někde ztratila. Doma jí začaly prsty rozmrzat a ona bolestí plakala. Tiše. Byla statečná, tvrdohlavá a příliš hrdá: dokázala bojovat za druhé, ale o zvýšení platu si netroufla říct. Za komunistů organizovala jogínské kurzy. Byla průvodkyní Cestovní kanceláře Sportturist, takže s milovanými jogíny jezdila do milované Jugoslávie. O ně se starala víc než o rodinu. Óm!
A když před sedmi lety umírala, řekla: „Měla jsem hezký život!“
Tak mě napadá: „Co na konci řekneme my?“
