Článek
V dětství jsem chtěla být dlaždičkou. Panenky mě nebavily, šatičky a kočárky taky moc ne. Chtěla jsem dláždit chodníky. Fascinovali mě klečící muži, jak na ulici vytvářejí pravidelné obrazce. Kladívkem vyhloubí jamku, strčí do ní kostku, usadí ji trojnásobným poklepáním, pak se na koleni posunou a z hromady vyberou další kostku. A tak pořád dokola.
V Brně, kam jsem jezdila na prázdniny za babičkou, se dláždilo velkými světlými čtverci. To nebylo tak zajímavé, ale přesto jsem se dívala tak dlouho, dokud mě babička neodtáhla na Zelný trh, kde ráda nakupovala.
Já ale měla oči jen pro dlaždiče. Možná proto mi v dospělosti dlouho trvalo, než jsem zvedla hlavu nahoru a vnímala také domy a střechy. Pravda, fasády ožily až po roce 1989, předtím byla Praha, kde jsem vyrůstala, šedivá a fádní. Celý život jsem kličkovala mezi lidmi, pořád jsem někam spěchala a podvědomě jsem sledovala vydlážděné chodníky.
Stačí zvednout hlavu
Pak mi do života nečekaně zasáhla spisovatelka Alena Ježková. Seznámily jsme se u moře v Itálii, kam jsme před hodně lety vyvezly své děti. Tehdy ještě jako redaktorka psala rozhovory do časopisů. Od té doby jí vyšlo několik půvabných knih, například o domovních znameních nebo o pražských zajímavostech z historie.
Dlouho jsme se neviděly, ale jednou jsme na sebe narazily v Kaprově ulici. Alena žije blízko orloje, starou Prahu dokonale zná. Na rozdíl ode mě se umí dívat, zná příběhy starých domů, průchody, které ve spěchu snadno minete, dvorky, pavlače, náměstíčka, krámky a kavárničky.
„Život začíná od čtvrtého patra výš a na střechách,“ řekla mi. „Stačí zvednout hlavu, zastavit se a vnímat.“ A odešla zase na několik let.
Dál se proplétám mezi turisty, žebráky a starousedlíky, ale teď se často zastavím, zakláním hlavu a počítám patra. Co nahoře vidím? Sochy, malby, zasklené výklenky a ozdobné římsy, balkónky, věžičky, zvony. Půl století mi ta krása unikala. Ano, příběhy se dějí od čtvrtého patra výš.
Ukrajinský souhlas
Slabost pro dlaždiče mi však dál zůstává. To jsem si uvědomila, když se před pár dny měnila dlažba kolem kašny na Malém náměstí nedaleko orloje. Zastavilo mě jemné ťukání do kostek a dokonalý rytmus práce, který uklidňuje. Vyhrabat důlek, usadit kámen, poklepat, posunout se, vzít další kostku. Vrátilo se mi dětství. Opět jsem se fascinovaně dívala jako kdysi, a nakonec jsem si klečící muže s jejich ukrajinským souhlasem vyfotila.
