Článek
Autor článku je obyčejný člověk a řadový absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity, s přiměřeným rozhledem v problematice ústavního práva.
Autor též předesílá, že obsahem článku není řešit politické postoje a spory, ale zabývat se otázkou, v tomto případě daleko důležitější, právní. A dále, že má institut Ústavního soudu ve velké vážnosti a pokládá ho za základní pilíř demokratické společnosti.
Média a opoziční politici se pohříchu věnují zejména tomu, zda byli či nebyli ožebračeni důchodci. Koaliční politici se zase bijí do prsou, jak jim dal Ústavní soud za pravdu. Opoziční politici hrozí, že to tak nenechají. Další větší debata se pak dotkla tématu přiměřenosti či nepřiměřenosti obstrukcí ve sněmovně.
Jenomže podíváme-li se na skutečnou podstatu věci, kterou měl primárně řešit Ústavní soud, ta spočívá v tom, zda vláda a sněmovna oprávněně využila či neoprávněně zneužila stav legislativní nouze.
Pojďme se na to podívat podrobněji. Tento institut upravuje jednací řád sněmovny takto:
Stav legislativní nouze může na návrh vlády vyhlásit předseda Poslanecké sněmovny, za mimořádných okolností, jestliže jsou:
- zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo
- zásadním způsobem ohrožena bezpečnost státu anebo
- kdy státu hrozí značné hospodářské škody.
První dvě odrážky můžeme zcela vyloučit a pokud se budeme věnovat odrážce třetí, pak lze vyslovit výraznou pochybnost, zda valorizace v celkovém objemu pod 1% ročního státního rozpočtu představuje značné hospodářské škody hrozící státu.
Pro lepší znázornění, představme si to tak, že občan má měsíční výplatu 30 tisíc Kč a hrozí mu, že v daném měsíci přijde o 150 Kč. Jistě nemilé, ale jen velmi těžko to zásadně ovlivní občanovu měsíční finanční bilanci.
U Ústavního soudu se dlouze řešilo, zda vláda mohla nebo nemohla vědět o budoucí inflaci. Zda byly obstrukce přiměřené nebo ne. Řešilo se tam kde co, přičemž dle mého názoru řadu otázek Ústavnímu soudu řešit nepřísluší. Ústavní soud není výkonná moc, neodpovídá za hospodaření státu ani za výši schodku státního rozpočtu. Neodpovídá za to, jak dlouho s prominutím „žvaní“ poslanci, pokud „žvaní“ v souladu se svým jednacím řádem. To vše jsou věci politické a občan je zhodnotí ve volbách.
Ústavní soud je primárně od toho, aby ve svých nálezech dbal na dodržování Ústavních předpisů a Ústavního pořádku. A zde Ústavní soud konstatuje, že využití stavu legislativní nouze bylo v souladu s tímto pořádkem. A nádavkem dodal, že podobné obstrukce nebude u svých budoucích nálezů tolerovat.
A proč se tedy vlastně neradovat z nálezu Ústavního soudu? Proč se ho možná přímo obávat?
Protože nálezy Ústavního soudu jsou do značné míry precedensy. Jinými slovy, dávají ústavně právní mantinely pro budoucí chování, v tomto případě sněmovny. A tento precedent velice nebezpečně říká, jak snadno může jakákoliv!, nikoliv vláda pětikoalice, nikoliv vláda ANO nebo nějaká jiná, ale jakákoliv vláda a sněmovna využít a nebojím se použít termínu zneužít stavu legislativní nouze. Jestliže pro definici značná hospodářská škoda státu stačí tak málo, obávám se, že jakákoliv příští vláda toho využije v okamžiku, kdy se jí to bude hodit. A to je velké riziko pro demokratický legislativní proces. Obávám se trochu, že Ústavní soud na místo čistě právního a ústavního zdůvodnění, vyslyšel argumenty politické, ekonomické a společenské v míře větší, než je v daném případě zdrávo.
K soudcům Ústavního soudu, kteří podali disentní stanovisko, tedy p. Svatoňovi, p. Fialovi a p. Šámalovi, může mít laická i právní veřejnost různé postoje, ale jsem si jist, že ani jednomu nelze upřít mimořádnou právní odbornost a kvalifikaci, morální integritu a oddanost právnímu státu. Stojí za to si přečíst jejich stanoviska, která daleko odborněji a lépe popisují, proč považovali postup vlády a sněmovny za protiústavní. Za to jim patří poděkování a respekt, stejně jako je třeba akceptovat, že většina soudců rozhodla jinak.
Nechci být špatným prorokem, ale myslím, že se k této otázce bude muset, díky tomuto nálezu, Ústavní soud v budoucnu opět vrátit a dost možná z toho bude mít těžkou hlavu.
Na závěr chci dodat, že se nevěnuji morální či ekonomickým otázkám, zda penze zvýšit, nezvýšit, o kolik Kč, atd., tyto otázky by byly na jiný samostatný článek a odrážely by čistě subjektivní postoje autora. Zde se však autor snažil od subjektivních postojů oprostit.
