Článek
Tentokrát jsem si vyfotil milou M s názvem toho filmu. Je to totiž jeden z těch názvů, které si musíte několikrát zopakovat, abyste pak neříkali svým kamarádům: „to byl ten, noo, ten film, jak je tam něco s těmi holuby“.
„Kdyby se holubi proměnili ve zlato“ je český dokument, který napsala, režírovala a před i za kamerou stála Pepa Lubojacki. A jak se tak říká, ten příběh jí napsal sám život a já k tomu dodávám, že odvahu najít a předestřít takový osobní příběh nemá jen tak někdo. Považuji ten film za svým způsobem osobní terapii, takové to vymluvení se, když potřebujete někomu sdělit něco, co vás tíží.
Lubojacki natočila syrový film o svém bratrovi a dvou bratrancích, kteří dopadli všichni tak nějak podobně, a to tak, že z pohledu většinové společnosti na držku až na dno. Bezdomovectví, chlast, občasná práce, pak zase chlast, sběrné suroviny, kartony na zemi, kafe z omlácenýho hrnečku, zima, bolavý nohy, zanícený puchýře, chlast, kašel. To je v zásadě jejich každodenní život a Lubojacki se snaží přijít na to, proč ona nedopadla stejně a proč oni dopadli takhle.
Ve filmu na to podle mě dostanete odpověď.
Film má neotřelý vizuál, jaký byste od dokumentu moc nečekali. Oživlé fotografie hlavních protagonistů z dob, kdy byli dětmi, vrstvení dalších a dalších otázek a natáčení těžkého života na ulici podávají dohromady silné svědectví, které je navíc umocněno porovnáváním dětské nevinnosti s následným vývojem života každého z nich.
Dle mého názoru je to dobře vybraný reprezentant současné české kinematografie a je také důkazem, že dokumenty v Česku umíme. Stačí si vzpomenout na "Ještě nejsem, kým chci být“… no, snad jen ty názvy by to chtělo zkrátit :).
Dle ohlasů na ČSFD je vidět, že ne každému nezvyklý vizuál sedí, nicméně dokument byl oceněn na festivalu v Berlíně 2026, takže odborníci přístup režisérky evidentně ocenili.
A promění se holubi ve zlato? A měli by se holubi proměnit ve zlato? A co to je vlastně za divnou otázku?
To můžete zjistit v dobrých kinech.
