Článek
Druhý den ráno po návštěvě kina často moje milá M. o filmu ráda hovoří a hodnotí jej. Tak se stalo i v případě německého filmu „Pohled do slunce“ („In die Sonne schauen“, 2025).
Z popisku filmu o čtyřech dívkách z různých čtyřech období 20. století něco očekáváte. Třeba něco jako životopisné drama „Nikdy neodvracej zrak“ („Werk ohne Autor“, 2018) které mě ve své době zcela uhranulo. Zde však divák sedí, kouká a čeká, že se to rozsypané puzzle složí dohromady v nějaký celek. Čeká marně. Tedy já čekal marně a těšil se na konec filmu, kdy mi moje M. ten film vysvětlí. Jaké bylo mé zklamání, když se na mě obrátila s dotazem „o čem to bylo“. Na to nejsem zvyklý!
Jednotlivé části vzájemně nekomunikují, mění se časové roviny a postavy nenavazují ve „svých příbězích“ tam, kde předtím skončily.
Filmu se nedá upřít vizuální působivost, kdy byste si některé ze záběrů mohli zastavit a pověsit na zeď jako obraz! Film obsahuje také silné a dramatické momenty, ale co naplat, když se nepropojí v smysluplný celek, což je za mě velká škoda. Přiznávám, že mě ke shlédnutí nalákala i cena poroty v Cannes 2025.
No, a co k tomu ještě řekla M.?… že kdyby to nebylo v kině, ale doma, tak by na to koukat nevydržela. Já osobně to beru jako zkoušku kinofila, který se právě vývojově zastavil a zjistil, že jsou díla, kterým nerozumí. A to máme za sebou taková díla, jako například Gunda (o praseti, krávě a slepici bez nohy) z roku 2020.
Vše výše popsané však neznamená, že někomu jinému taková díla nevyhovují. Takže pokud k takovým divákům patříte, tak si to užijte!
