Článek
Přátelé, dnešní článek bude vzpomínkou na posledních deset let mého života mezi domácími zvířaty a především pak vzpomínkou na mého čtyřnohého pomocníka a přítele. Mého jezevčíka Buba. V roce 2015 jsem si ho přivezl jako plyšovou kníkající kuličku, protože děti „chtěly pejska“ a můj kolega v práci měl zrovna jedno štěně navíc. Moje žena také nebyla proti, můj chov prasátek se právě rozjížděl a bylo zapotřebí něco většího než je kočka, protože bylo zapotřebí držet v šachu nejen myši, ale tu a tam i nějakého potkana, který byl na běžnou kočku už příliš velký.
Měli jsme štěstí. Bubo byl zlatá povaha k dětem a rychle u nás zapadl do party. On prostě chápal. Nějak přirozeně od začátku. Chodil po cestičkách, nevydupával trávu, nešlapal na záhonky. I když někdy zůstala vrata průjezdu otevřená, nikdy neutekl a zastavil se na vlastním prahu. Chodil do vinohradu plašit špačky, cizí kočky proháněl, ale spíš, že si s nimi chtěl hrát, než jim ublížit a naše kočky přijal za své. Během let si je zorganizoval do vlastní smečky, v zimě je měl nakvartýrované u sebe v boudě a ucpával jimi vchod, aby mu nebyla zima.
Pamatuju si jako dneska, jak jedna z našich koček přinesla svoje malé kotě, položila ho před něj a čekala, co udělá. A když zjistila, že mu Bubo neublížil, nastěhovala mu do boudy všechny tři. A za tři měsíce koťata žrala se psem ze stejné misky a napodobovala ho. Škoda, že jsem nikdy nenatočil, jak říkám povel: „sedni“ a kromě psa si sednou i tři kočky vedle něj.
Když jsem si pak pořídil prasnici a začal jsem si vychovávat selátka opravdu odmala, byl to opět Bubo, který chodil pomáhat. On vždycky novorozená selata olízal dosucha a dostrkal je ke struku. Když nám jednou prasnice zmetla, přišel ji i s kočkami utěšovat. Nikdy nezapomenu, jak se kočky přitulily k jejímu rypáku a začaly vrnět, že to bylo slyšet za devátou stěnou a pes na to dohlížel. Kočky, které vždycky ohledně prasnice předváděly okázalý nezájem, najednou přišly a chovaly se lépe než leckterý člověk.
Jen při zabíjačce jsem ho vždycky musel zavřít. Měl tendenci své vepřové kamarády bránit. Až když jsme měli prase zabité, očištěné a pověšené, mohli jsme ho pustit a on pak po zbytek dne obcházel všechny hosty, chtěl se mazlit a truchlil.
V posledních třech letech jsem doma byl stále méně a stále více jsem zanedbával dvůr a pole. Práci za mě převzaly děti a z mého Buba se postupně stával jejich Bubo. Už mě nevítal tak bouřlivě jako kdysi, stal jsem se pro něj vlastně takovým dalším hostem, se kterými se denně potkával. Když jsem se teď po volbách vrátil a převzal si svoje povinnosti, dával mi najevo, že se na mě vlastně zlobí, protože jsem si ho dlouho nevšímal. Přišel si pro pohlazení, ale ostentativně se držel ostatních a ne mě.
Po několika dnech se to ale náhle zlomilo. Najednou se ode mě nehnul na krok. Čekal na mě u dveří a ať jsem dělal na dvoře cokoliv, div mi nepodával nářadí. Chodil za mnou po poli, když jsem mulčoval nebo sekal trávu, motal se mi pod rukama, když jsem se snažil uklidit dílnu, prostě psí věrnost, která je bezpodmínečná, ať je člověk jakýkoliv.
Po týdnu této psí lásky jednoho rána nepřišel na krmení. Zůstal ve svém pelechu ve slámě. Nebylo to poprvé, občas si jako dlouhý jezevčík hnul se zády a nechával se od nás obsluhovat. Tentokrát ale každý den žral méně a méně, o to více potřeboval vodu a scházel před očima. Po třech dnech byl hubený jak šindel, přes kůži začala být vidět žebra, pak se k němu nastěhovaly kočky, začaly ho zahřívat a vrnět… Ještě jsem ho dovezl k veterináři, ale ten už jen konstatoval, že má nějaký rakovinový nález na slezině a krvácí do břicha. Už jsem mu jen mohl usnadnit odchod…
Ještě na mě počkal, až se vrátím z velkého světa domů…
Proč to všechno píšu…
Nehroutím se z toho, že jsem přišel o psa, život má prostě i své stinné stránky. Jen jsem chtěl, aby na hentěch internetech zůstala vzpomínka, jak mě příroda učila být člověkem. Aby zůstal povzdech, že přicházíme o úctu před Božím stvořením a že venkovský dvůr je něco víc než jen výroba vepřového či vajíček. Abych přidal svědectví o poutech mezi lidmi a zvířaty, ve kterých je toho víc, než si někdy myslíme a existují věci mezi nebem a zemí, které můžeme pozorovat, ale kterým nikdy nebudeme rozumět.
Začínal jsem jako bloger, který popisuje svět z pohledu vesnického dvora a který chce zachovat co nejvíc z venkova, který nám moderní doba bere. Vesnice se nám mění v malá města, přibývá v nich lidí, kterým vadí pach hnoje i půlnoční zvonění zvonkohry z radničních hodin. Pokrok dneska znamená, že jsme stále choulostivější a stále závislejší. Před sto lety byla nejsilnější politickou stranou Agrární strana. Dneska tvoří zemědělci možná jedno procento voličů a „na jejich názory není třeba brát ohledy.“
Možná je čas se k tomuto blogerskému úkolu vrátit. Když jsme nemohli pohnout světem, mohli bychom se alespoň pokusit, nepřijít o svoje kořeny a pouta s ostatními živými tvory.
