Článek
Zná pravdu. Nese si ji jako kámen v botě — cítí ji při každém kroku, a stejně jde dál.
Není to hlupák. Hloupý by aspoň měl výmluvu. On ne. On ví přesně, kde přestal mít pravdu, ví, koho po cestě nechal ležet, zná jména všeho, co obětoval. A jde.
Říká si, že nemá na výběr. To je ta první lež. Vždycky je na výběr. Jen ten druhý směr znamená přiznat, že celá cesta až sem byla omyl — a to bolí víc než jít dál. Tak radši šlape po dalších. Protože zastavit se znamená otočit se. A otočit se znamená vidět, co za sebou nechal.
Znáš ho. Možná ho vídáš každý den. Možná ho vídáš, když si čistíš zuby.
Protože tohle nedělají jen padouši z příběhů. Tohle děláš i ty, v malém. Když víš, že se mýlíš uprostřed hádky, a stejně tlačíš dál, jen abys neztratil tvář. Když cítíš, že jsi vykročil špatně, a bojíš se přiznat to víc než dojít až na konec špatné cesty. Rozdíl mezi ním a tebou není v povaze. Je jen v měřítku.
Uvědomí si to někdy?
Většinou ne. Protože uvědomit si to naplno by znamenalo zbořit všechno, co na té lži postavil. A to je cena, kterou platí nerad. Radši dojde na vrchol — sám, prázdný, obklopený tím, co zničil — než by řekl jediné slovo: mýlil jsem se.
Někdo pravdu nehledá. Někdo před ní utíká tak dlouho, až mu z toho útěku vznikne celý život.
© DarkMirax
