Článek
Poslední zpráva
Telefon na nočním stolku zavibroval tak silně, až sklenice s vodou jemně zacinkala. V tom tichu bytu to znělo jako výstřel.
Displej se rozsvítil. Její jméno.
„Míro, jsi vzhůru? Já vím, že je pozdě, ale on zase…“
Nedočetl jsem to. Otočil jsem mobil displejem dolů. Ta tma, co nastala v pokoji, byla najednou hrozně těžká. Cítil jsem, jak se mi v krku stahuje ten známej uzel, ten reflex skočit do bot a běžet ji zachraňovat. Ta touha být zase za toho hrdinu, co ji zachrání před světem a pak dostane za odměnu jedno upřímný „díky“.
Jenže tentokrát je něco jinak.
V hlavě mi pořád dokola zní těch mých dvaatřicet zobrazení na tom článku. Třicet dva lidí, co četli o tom, jak nebýt bačkora. Kdybych teď ten telefon zvedl, plivnul bych do tváře každýmu z nich. A hlavně sobě.
Mobil zavibroval znova. A pak potřetí. Dlouhý volání.
Vím přesně, co by následovalo. „Pojď ke mně, uděláme si čaj, budeme si povídat.“ Zase ta sterilní zóna, kde jsem v bezpečí, ale kde mě srdce pálí jako po deseti panácích levnýho rumu.
Sáhl jsem do tmy a nahmatal telefon. Prsty mi po hraně přístroje sklouzly k tlačítku na boku.
Displej na vteřinu blikl, když jsem palcem přejel přes zelený kolečko pro přijetí hovoru, ale zastavil jsem se milimetr nad ním.
Venku za oknem projelo auto a světla reflektorů na moment vykreslila na stropě pokoje podivný stíny.
Buď to teď zvednu a budu se do konce života nenávidět, nebo to nechám vyzvánět až do konce věků.
Vzal jsem telefon do ruky a palec se pomalu začal snášet k obrazovce.
Ticho se dalo krájet.
A pak jsem to udělal.
