Článek
Friend zone není místo.
Je to čekárna.
Sedíš tam, posloucháš její problémy s jinýma chlapama, směješ se v pravý momenty a občas ti hlavou proletí ta debilní věta:
„Třeba si jednou všimne.“
Nevšimne.
A čím víc se snažíš být hodnej, tím víc mizíš jako chlap a měníš se v bezpečnej kus nábytku. Na člověka, kterej pomůže přestěhovat gauč, vyslechne drama ve dvě ráno a pak dostane:
„Ty jsi strašně hodnej.“
Ta věta nezní jako pochvala.
Zní jako rozsudek.
Nejhorší na tom není odmítnutí. Nejhorší je ta falešná naděje mezi řádky. Občasnej dotek ruky. Zpráva večer. Hlasovka po hádce s někým jiným. Člověk si z toho poskládá film v hlavě a druhej člověk přitom jen normálně existuje.
A pak přijde ten moment, kdy sedíš naproti ní v kavárně, posloucháš další příběh o chlapovi, co ji zase zničil, a dojde ti jedna věc:
Ty nejsi hlavní postava.
Ty jsi citovej servis.
Friend zone nevzniká tím, že je ženská zlá.
Často vzniká tím, že chlap zapomene říct pravdu včas. Bojí se risknout odmítnutí, tak radši hraje dlouhou hru. Jenže dlouhá hra většinou skončí tím, že se z vlastních citů stane rutina.
A rutina není přitažlivá.
Je zvláštní, kolik chlapů radši roky mlčí, než aby jednou slyšeli ne.
Přitom to ne bolí míň. Jen dýl.
A možná právě proto některý vztahy nikdy nezačnou. Ne kvůli nedostatku citu. Ale kvůli přebytku ticha.
