Článek
Nejhůř se řeší věci, které vidíš každý den. Na nich vyrůstáš, stávají se natolik běžnými, že přestanou být problémem. Jen pozadím.
Kolem sebe vidíš lidi, kteří se zacyklili. Stejné pokoje, stejné trasy, stejné myšlenky, které jakoby zděděli od svých rodičů a rozšiřují je jako virální memy v těle. Pak někdo přijde s něčím jiným. Obléká se jinak, mluví jinak, žije jinak. A hned jsou tam ty komentáře. Judging. Despekt. Odsouzení.
Člověk by si myslel, že vidíš-li v druhém člověku něco, co sám cítíš – že to je vazba. Ale opak. Když se pohodlí jednoho člověka dotkne změna druhého, první se bude bránit zuby nehty. Jak by ne? Když druhý vykročí z té zóny, kde ses ty usadil, znamená to jednu věc: že je to možné. A to je hrozné. To znamená, že ten komfort, ve kterém bydlíš, není osud. Je to volba. Tvá volba. A volby se mohou měnit.
Závidět je jednodušší než se hýbat. Souditi levnější než se transformovat. Když řekneš o někom, že je blbec, protože žije jinak, tak se aspoň zdá, že ty víš, jak se žije správně. Že máš rozum a morálku. Zatímco ten druhý je jen frustr v průprazdném snažení.
Jenže to není pravda. Ten druhý nemusí být správný. Ale přinejmenším zkusil. Přinejmenším nebyl v tom fochu sám sebou.
Pohodlí je druh vězení, kterému říkáš domov. A existuje v něm jeden železný zákon: chceš-li v něm zůstat, musíš útočit na ty, kteří z něj utíkají. Protože jejich útěk je důkazem, že i ty bys mohl. A to se ti nesmí stát. To musí zůstat jako možnost, která neexistuje. Abstraktní. Fantazií.
Tak raději odsoudíš. A v tom odsouzení zmizí všechna ta úzkost, která by v tobě musela vzniknout, kdybyste si oba uvědomili pravdu: že to, v čem žijete, jsou jen návyky. Návyky, které se dají změnit. Pokud by sis to dovolil.
© DarkMirax
