Článek
Ruce mám od vápna tak vyžraný, že už ani neohýbám prsty.
Voda v barelu je hnědá a plave v ní prach, ale je mi to jedno. Prostě tam ty pracky strčím a je mi fuk, že to pálí.
Sedím na obráceným kýblu od penetrace.
Z dálky slyším jenom ten rytmickej zvuk sbíječky odvedle. Jinak ticho. Takový to ticho, kdy ti v uších jenom píská únavou.
Vytáhnu ten uplanej mobil. Displej je tak zaprasenej, že přes ty šmouhy skoro nevidím, co tam ten teoretik píše.
„Smysl existence,“ čtu si a musím se uchechtnout. Skoro mi zaskočí ten suchej vzduch v krku.
Ten chlap v životě nedržel v ruce nic těžšího než propisku a bude mi kázat o „darech od rodičů“.
Můj dar od rodičů jsou tyhle záda, co mě každej večer řežou jako nožem.
A tahle stavba, co tu po mně zbude, až ten jeho komentář dávno zmizí v propadlišti internetu.
Dopiju zbytek teplý vody z petky a hodím ji do kouta.
Je čas se zvednout. Ten barák se sám nepostaví.
