Článek
Někdy už po práci nechci mluvit
Poslední dobou chodím domů potichu.
Dřív jsem po práci normálně mluvil. O lidech z práce, o tom, co se pokazilo, co mě naštvalo, co bylo vtipné. Dneska otevřu dveře a mám pocit, že jsem všechny věty vypotřeboval někde mezi halou, šatnou a cestou domů.
Nejde ani o únavu těla. Spíš hlavy.
Celý den někdo něco chce. V práci. Na telefonu. Na internetu. Odpovědi. Reakce. Pozornost. Názor. Úsměv. Aktivitu.
A pak člověk přijde domů a najednou nezbývá nic. Jen ticho.
Partnerka se mě nedávno zeptala, jestli se něco děje. Řekl jsem, že ne. A technicky to byla pravda – nic konkrétního se neděje. Nikdo neumřel. Nepřišel jsem o práci. Nerozvádím se. Jen mám občas pocit, že můj mozek už neumí být pořád dostupný světu.
Nejhorší je, že to člověk neumí vysvětlit, aniž by zněl jako nevděčný kretén. Protože ostatní slyší: „Nechci mluvit.“ Ale ve skutečnosti je za tím spíš: „Už chvíli nedokážu cítit klid.“
Včera večer jsem seděl v kuchyni potmě. Jen lednice hučela do ticha a telefon občas problikl oznámením.
Neodpověděl jsem nikomu.
A poprvé po dlouhé době jsem neměl pocit, že musím.
Pak se za mnou tiše otevřely dveře. Partnerka. Nesedla si naproti. Sedla si vedle.
Nic neřekla.
Nevím, jestli to bylo dobře, nebo jestli to byl začátek něčeho, čemu jsem zatím nerozuměl…
