Článek
Každý z nás někdy něco rozbil. Sklenici, vztah, slib. A skoro každý pak stál nad střepy a rozhodoval se, jestli je uklidí, nebo je nechá ležet, protože stejně už je to jedno.
Přesně o tom je teorie rozbitých oken, kterou v roce 1982 vymysleli američtí kriminologové James Wilson a George Kelling. Neopravené okno vysílá zprávu, že tady to nikoho nezajímá. Za oknem přijdou graffiti, odpadky, rvačky a nakonec ti, kterým už nejde o okna. Slušní lidé se stáhnou domů a ulici nechají těm ostatním.
Jenže lidi nedělá horšími ulice. Dělá je horšími pocit, že je nikdo nevidí. Každý z nás někdy přešel na červenou, hodil papírek vedle koše nebo si řekl, že jednou to nevadí. Nejsme zločinci. Jsme lidé, kteří zkoušejí, co jim projde. A čím víc jim toho projde, tím méně se ptají, jestli by měli.
Teorie se ale v praxi rychle zvrhla. Newyorské metro se začalo čistit už v roce 1984, dávno předtím, než z teorie udělali politický slogan. Devadesátky přinesly pokles kriminality skoro v celé Americe a radnice si to připsala na své konto. Vědci se dodnes hádají, čí to byla zásluha. Policie pak začala zavírat lidi za drobnosti: přeskočený turniket, pivo na lavičce, špatná čtvrť. Z teorie o rozbitých oknech se stala teorie o rozbitých lidech.
Okno se spraví za odpoledne. Člověka, kterého jednou zavřeli za hloupost, už nespraví nikdo. Zůstane mu záznam, který ho dohání u každé žádosti o práci i o byt.
Kdo tedy vysílá ten signál nezájmu doopravdy? Rozbité okno, nebo ten, kdo kolem něj denně projde a nic neudělá?
