Článek
Nikdo se nestane závislým ze dne na den. Začíná to jednou večerní úlevou, kterou nikdo nepojmenuje, protože funguje.
Něco zabolí. Únava, osamělost, hádka, ticho po hádce. A najde se rychlá věc, po které to na chvíli přestane. Podruhé už to není objev, je to postup. Po třetí to není postup, je to pravidlo, podle kterého se den skládá. Kolem se nic neděje. Nikdo nekřičí, nic nehoří. Jen se pomalu zužuje počet situací, které se dají zvládnout bez toho.
Okolí to pozná poslední. Člověk se totiž naučí fungovat. Chodí do práce, odpovídá na zprávy, usmívá se ve správných chvílích. Mechanismus běží pod tím a čeká, až se něco pokazí. A pokazí se vždycky, jen ne v den, kdy by to někdo čekal.
Nejhorší na tom není samotná látka nebo návyk. Nejhorší je, že to celou dobu dává smysl. Každé jednotlivé rozhodnutí má důvod, každý důvod je rozumný, a součet těch rozumných rozhodnutí je život, který by si nikdo dobrovolně nevybral.
Proto se lidé tak často ptají špatně. Ptají se, proč to nepřestane, místo aby se ptali, co to za něj dělá. Dokud se neví, jakou práci návyk vykonává, nedá se ho nahradit ničím, co by ji vykonalo taky. A dokud není čím nahradit, vůle je jen slovo.
Tahle stránka je o tom, jak to funguje uvnitř. O závislosti, o cestě z ní a občas o vztazích, ve kterých se stejný mechanismus schová pod jiným jménem. Bez návodů, bez rozhřešení a bez pohádky o konci.
© DarkMirax
