Článek
Znáte to. Někdo vejde do místnosti a hned je jasné, kdo bude mluvit nejvíc a kdo bude poslouchat. Nejdřív to působí jako síla. Po chvíli zjistíte, že jste v jeho blízkosti menší, tišší, opatrnější. A on si toho vůbec nevšiml, protože podle svého přesvědčení jen sdílel pravdu.
Přehnané sebevědomí bývá mylně vnímáno jako opak nejistoty. Realita je jiná. Lidé, kteří působí přehnaně sebevědomě, ve skutečnosti často skrývají hluboké nejistoty. Sebevědomí pro ně není přirozeným stavem, ale spíš maskou a zbraní, kterou používají na obranu před světem.
Čím hlasitěji někdo prosazuje vlastní neomylnost, tím pravděpodobněji tím kompenzuje pocit, který si nikdy nepřipustí nahlas. Takoví lidé přeceňují vlastní úsudek a jsou si jím jisti víc, než jak je k tomu opravňují fakta. Čím míň toho člověk skutečně ví, tím jistější si často je, že ví všechno.
Problém není v sebevědomí samotném. Zdravá důvěra ve vlastní schopnosti je potřebná a přirozená. Potíž nastává ve chvíli, kdy se sebevědomí zvrhne v nástroj moci nad druhými. Jde o jedince, kteří se snaží o nadvládu nad ostatními, kdo je větší drsňák, kdo je chytřejší, kdo je výkonnější. Taková osoba často nevědomě hledá způsob, jak zvýšit svou pozici tím, že sníží pozici někoho jiného. Tím, že rozbije něčí sebevědomí v dané situaci, zvýší tak své postavení, zatímco ten druhý zůstává o něco menší.
Pozná se to na první pohled i podle chování. Takový člověk se ve skupině dere dopředu, nerad naslouchá druhým a ustavičně se pokouší prosadit svůj komentář, výrok nebo monolog. Jeho slova jsou plná já, můj, mně. Naslouchání je pro něj ztráta času, protože co by mohl slyšet nového, když už všechno ví.
Zajímavé je, že takové chování dokáže odhalit i běžná sociální interakce. Skupina velmi rychle nastaví zrcadlo člověku s nadměrným sebevědomím a naruší jeho vnější skořápku. Za ní se obvykle schovává slabý a zranitelný jedinec, který touží po lásce a přijetí svého okolí. Paradox je v tom, že člověk, který nejvíc útočí na jistotu druhých, sám nejvíc touží po přijetí, jen to nikdy nepřizná, ani sobě.
A co dělá takové chování s lidmi kolem? Nejde jen o nepříjemný pocit z konverzace. Opakovaná devalvace, ironie, potřeba mít vždy poslední slovo, to všechno postupně učí okolí, že se nevyplatí projevovat vlastní názor. Lidé s přehnaně sebevědomým partnerem, kolegou nebo rodičem se často naučí mlčet dřív, než promluví. Ne proto, že by neměli co říct, ale protože zkušenost je naučila, že jejich hlas bude zesměšněn nebo přehlušen.
Rozeznat takové chování je první krok. Druhý je nenechat se jím definovat. Cizí potřeba mít navrch nic nevypovídá o vaší hodnotě, jen o vnitřním stavu toho druhého. Zdravé sebevědomí se nepozná podle hlasitosti, ale podle toho, že nepotřebuje snižovat nikoho jiného, aby vyniklo.
Nakonec je to jednoduchá rovnice. Kdo skutečně věří sám sobě, nepotřebuje, aby o tom věděl celý svět. A kdo o tom potřebuje přesvědčit každého kolem, možná především přesvědčuje sám sebe.
