Článek
Vidíš víc, než tuší…
Friendzone V
Nikdo ti neřekne, že ses do toho dostal sám. Že sis tu klec postavil cihlu po cihle, vlastníma rukama, a ještě jsi za to děkoval. Nosil jsi tašky, držel kabelku, psal v noci zprávy, co začínaly „já vím, že máš teď těžký období“. Byl jsi tam. Vždycky jsi byl tam. A přesně proto jsi nikdy nebyl ten, o kterého šlo.
Friendzone není místo, kam tě někdo zavře. Je to role, kterou si vezmeš, protože je bezpečnější než pravda. Přiznat, že chceš víc, znamená riskovat, že to skončí. Takže neřekneš nic. Hraješ kamaráda a doufáš, že tě jednou uvidí jinak. Jako kdyby přitažlivost byla odměna za trpělivost. Není. Nikdy nebyla. To si vymysleli lidi, co prohráli, aby měli alespoň příběh.
Ona neví, co všechno vidíš. Myslí si, že jí věnuješ pozornost kamaráda, obyčejnou, plochou, bez druhého dna. Netuší, že si všímáš, kdy jí hlas ztvrdne, kdy lže, kdy je unavená jinak než říká. Vidíš víc, než kolik jí kdy přiznáš, a ona žije v přesvědčení, že jsi jen ten spolehlivý, co je nablízku. „Dík, seš kámoš“ řekne s úsměvem a nemá ponětí, že ten kámoš právě přečetl každou maličkost, kterou sama nedokázala pojmenovat. To je ta nejtišší nespravedlnost celé situace. Ty ji znáš víc, než zná ona sama sebe v ten moment, a ona tě za tu znalost odmění větou, která tě zařadí do kategorie neškodných.
Ona to částečně ví, i když si to nepřizná. Cítí ten zájem ve způsobu, jak píšeš, jak voláš, jak se objevíš přesně ve chvíli, kdy tě potřebuje a zmizíš, když ne. Nepřitahuje ji to, ale je jí to příjemné. Pozornost hřeje, i když nic neslibuješ. A ty jí to dáváš zadarmo, protože sis namluvil, že vytrvalost je forma lásky. Není. Je to účet, který nikdo nepodepsal.
Tady je ta nepříjemná část. Většina chlapů, co fňukají o friendzone, do ní vlezla s plánem. Nešli tam být kamarádi. Šli tam být kamarádi dočasně, než přijde ta správná chvíle. Ta chvíle nepřijde, protože neexistuje. Existuje jen den, kdy řekneš pravdu, a den, kdy ji řekneš pozdě. Mezi tím je jenom přetvářka, kterou si pleteš s přátelstvím.
A ona není svatá. Někdy tě tam drží schválně. Líbí se jí, že má někoho, kdo přiběhne. Ne proto, že je zlá, ale protože je člověk a člověk si nechá to, co dostává zdarma. Ty jí to dovolíš, protože šedá zóna je pohodlnější než ne. V tý naději se dá žít roky. Lidi v ní stárnou.
Z friendzone se nevychází taktikou. Žádná rada typu „buď víc tajemný“ tě nezachrání, protože problém není v tom, jak se chováš. Problém je, že čekáš na povolení cítit to, co cítíš, zatímco vidíš do ní hlouběji, než kdy dovolíš, aby to bylo vidět. Řekneš to brzo, a buď to vyjde, nebo to skončí. Obojí je lepší než to třetí, ve kterém většina lidí žije celý život. Předstírat, že ti stačí být nablízku, když ti to nestačí, je nejpomalejší způsob, jak se ztratit.
Přitažlivost se nedá vyžebrat. Nedá se odpracovat. Nedá se vysedět. Buď tam je, nebo ne, a tvoje jediná moc je říct nahlas, na čem jsi. Zbytek není v tvých rukou a nikdy nebyl. To tě naštve, ale jen do chvíle, než ti dojde, jak moc energie jsi roky věnoval něčemu, co jsi nemohl ovlivnit, a jak dobře jsi to celou dobu viděl, aniž by to kdy někdo tušil.
© DarkMirax
