Článek
Noční měna. Čas, kdy se láme charakter.
Stojím na chodbě, kde zářivka bzučí tu svoji monotónní smrtící melodii. Všude je ten hnusnej, sterilní pach dezinfekce a starýho linolea. Lidi venku si myslí, že noc je černá. Není. Tady má barvu vybledlý šedi a unavených očí.
Mám v kapse mobil plnej aplikací, co mi slibujou efektivitu a úspěch. Kecy.
Skutečná efektivita je přežít tuhle směnu a neztratit u toho zbytek svýho já. Každej krok se ozývá jako výstřel. Jsem tady sám? Oficiálně jo. Neoficiálně má tma tisíc očí.
Dívám se na odraz v okně. Ten chlap v něm vypadá starší, než se cejtím. Nebo naopak? Někdy mám pocit, že jsem v týhle budově byl odjakživa. Že tenhle labyrint chodeb je moje skutečná adresa a ten svět venku je jen rozmazaná fotka, kterou mi někdo zapomněl ukázat.
Cvak. Zvuk klíčů. Syrovej kov na kov.
Tohle je realita. Žádný filtry, žádný lajky. Jen já, moje ticho a pár příběhů, který si radši nechám pro sebe. Zatím. Protože kdybych je vybalil všechny najednou, nejspíš byste se ráno báli otevřít oči.
Punk není v tom, jak hlasitě řveš.
Punk je v tom, že v tomhle systému ještě vůbec dýcháš.
