Článek
Platy poslanců a senátorů jsou předmětem vášnivých diskusí, co si pamatuju. Jednání o platech vždy vyvolávalo emoce, někdy to bylo využíváno v rámci různých politických her a nejednou to přineslo i poněkud humorné (či spíše tragikomické) situace.
Třeba když si v roce 2014 poslanci na jednu stranu odhlasovali zvýšení platů, ale zároveň jim při hlasování „proklouzl“ návrh na to, aby se z poslaneckých náhrad platilo zdravotní a sociální pojištění. Mnoho poslanců tehdy bylo zaskočeno, že si prakticky nepolepšili, a rozhořčeně o tom rozprávěli do médií. A něco podobného se stalo i v roce 2010, kdy si poslanci odhlasovali dokonce snížení platů a pak z toho někteří byli nešťastní a bědovali, že je „obelstil Kalousek“.
Tak trochu rozbuška
Jakákoliv zmínka o platech politiků u části veřejnosti automaticky vyvolává vztek a naštvanost, a vše je ještě intenzivnější ve chvíli, kdy se jedná o jejich zvyšování. Platy politiků, ať už jakékoliv, zkrátka budou vždy tak trochu rozbuškou v českém rybníčku nespokojenosti.
Zcela odmítám některé názory, že by měli poslanci dostávat „průměrnou mzdu“ či dokonce „minimální mzdu“. Jsem přesvědčen, že by to ničemu neprospělo, přílišné úspory státu by to nepřineslo. Poslanci a senátoři by měli dostávat nadprůměrnou odměnu, protože mají velkou zodpovědnost při tvorbě zákonů. S nízkými platy by jen zesílily snahy politiků o to získat peníze navíc různými pokoutnými cestami.
Uznávám, že někteří lidé jsou zkrátka natolik hamižní, že „dojí stát“ i přes velmi vysoký státní plat, což ukazuje třeba papalášské jednání hradního kancléře Vratislava Mynáře (například jeho podivné půjčování hradního stanu, využívání hradní dopravy pro osobní účely či lovení v Lánské oboře). V takových případech zkrátka nepomůže ani milionový plat. Zůstávám ale optimistou a věřím, že většina politiků se takto chovat nechce.
Za normálních okolností souhlasím s principem jakéhosi „automatu“, který politikům zvyšuje každý rok plat automaticky podle smysluplného ukazatele. Ten již v podstatě funguje a nedávno trochu nešťastně způsobil, že se od roku 2023 platy politiků zvýšily o 13 procent. A to mi v současné nepříznivé době nepřipadá úplně fér. Vždyť dokonce i pracovníci České národní banky ustoupili od inflační doložky, která jim každý rok garantovala zvýšení platů o inflaci. A to přesto, že na vysoké inflaci mohli nadále vydělávat.
Symbolické snížení
Proto jsem dospěl k názoru, že když mohli politici o svých platech celé roky rozhodovat, měli by pro tento i příští rok udělat výjimku a nezávisle na „automatu“ si platy opět zmrazit. Nebo ještě lépe – měli by si je alespoň symbolicky snížit, třeba o 10 procent.
Přestože by to nějaké závratné úspory nepřineslo, ukázali by tím lidem, že jsou ochotni se v náročné a krizové době také uskromnit a podílet na tom, abychom vše překonali a zvládli co nejlépe. (Nesahal bych ale na platy soudců, protože jejich nezávislost bez politických tlaků je důležitá v každé době, a zvláště v té krizové.)
Zdá se mi, že politici podceňují sílu a význam symboliky, která by se snížením platů byla spojena. Významná část lidi by takový krok uvítala. A to zvláště v okamžiku, kdy vláda plánuje omezení valorizace důchodů, osekává sliby ohledně platů ve školství a za dobu svého fungování neprosadila zvýšení rodičovského příspěvku. Ten se naposledy zvýšil v roce 2020, přitom jen v loňském roce byla celková inflace 15,1 procent.
Pokud už máme nést břímě uskromňování kvůli válce na Ukrajině, kterou vláda často využívá jako argument (a já s tím souhlasím), tak by se měli zapojit všichni, i politici. Byť symbolicky. Věřím, že o tom budou uvažovat.
