Článek
Političtí marketéři Jakub Hussar a Tomáš Mrkvička v nejnovějším díle „Czexperimentu“ připravili pro skupinu lidí nad 65 let simulaci voleb. Vymysleli dvě fiktivní strany: jedna měla rozumný program, druhá nabízela jen směs líbivých slibů a emocionálních apelů. Výsledek? Přesně jak tušíte – „populistická“ strana získala 65 % hlasů. Autoři chtěli ukázat, jak snadno lze voliče ovlivnit.
Přesto si myslím, že se jim to moc nepovedlo. A pokusím se vysvětlit proč.
Musím začít trochu zeširoka. Demokracie není jen politické uspořádání, pro které platí, že existuje více stran a lidé si mohou vybrat tu svou a dát jí hlas. Ideál demokracie obsahuje mnohem více a – má-li demokracie fungovat správně – klade na nás nemalé požadavky: voliči musí být racionální, pilní a odpovědní.
Jak takový ideální volič vypadá? Je to prostě člověk, který má nějaké znalosti, preference a hodnoty a byl by rád, kdyby se společnost, v níž žije, těmito hodnotami řídila a umožnila mu žít život podle svých představ. Přiklání se proto k nějakým specifickým politickým hodnotám a idejím; například by si přál, aby stát zasahoval do našich životů co nejméně, garantoval svobodu slova a vyznání, byl součástí Evropské unie a NATO. Nebo si může přát existenci sociálního státu, který zajišťuje důstojné podmínky pro život i za cenu vyšších daní a silnější regulace trhu. Ideální volič poté prostuduje programy politických stran a najde si tu, která jeho osobním a politickým preferencím nejvíce vyhovuje a poskytuje nějaké záruky, že svůj program bude realizovat. Právě této straně hodí volební lístek do urny. Tím to ale nekončí. Ideální volič sleduje, jak si jeho strana vede, zda dodržuje sliby a skutečně prosazuje svůj program. Pokud ano, v příštích volbách ji bude volit zas; a když ne, zkusí najít jinou politickou stranu, se kterou celý proces začne znovu.
Ideální volič tedy je, jak jsem napsal, rozumný, pilný a odpovědný.
Nikdo z nás není ideální volič; to od nás nikdo neočekává. Měli bychom se mu ale co nejvíce blížit. Jinak se z ideje demokracie stane prázdná skořápka: soutěž stran a svoboda volby je zachována, tím to ale končí. Taková obsahově vyprázdněná demokracie snese leccos; od soutěže klasických stran s ideově vyjasněným a stabilním profilem až po strany populistické mazající lidem med kolem pusy, podobně jako jedna z těch uměle vytvořených politických stran, která si získala většinu seniorů.
Ideály jsou pěkné, teď ale přijde realita. A je mnohem horší, než bychom čekali. Další a další empirické studie ukazují, že nejsme ideální voliči. Ještě hůře, jsme tak daleko od ideálu, že se s ním zcela míjíme. A je vcelku jedno, kolik nám je, jakého jsme pohlaví, jaké máme vzdělání či postavení ve společnosti. Zkrátka a dobře, většina z nás nemá ani tušení o základních ekonomických a politických ukazatelích, nezná programy politických stran, nesleduje, jak se jim daří programy prosazovat. Nejsme racionální, mnohem více rozhodují emoce a tribalismus.
Je to podobné, jako když fandíme nějakému fotbalovému klubu; jsou to „naši kluci“, vysvětlení ale těžko můžeme hledat v nějakých racionálních rozhodnutích. Není těžké s námi manipulovat a mnohem lépe slyšíme na různá silná vyjádření, hru na emoce, brnkání na různé nehezké stránky naši osobnosti (rasismus, nacionalismus apod.).
A když už „fandíme“ nějaké politické straně, často ztrácíme další zbytky kritického myšlení a v její vášnivé obhajobě se necháváme unášet celou širokou škálou kognitivních zkreslení a falešných forem argumentace, jejichž šalebnost nedokážeme prohlédnout.
Není to příliš lichotivý obrázek, je ale bohužel pravdivý. A vykresluje nás všechny, nejen nějakou skupinu populace, jako jsou právě senioři.
Proč se mi tedy ten experiment nelíbil? Primárně proto, že rozděluje společnost tam, kde by neměl. Ideál racionálního voliče nenaplňuje prakticky nikdo z nás. Proč se zaměřovat zrovna na seniory? Jsou snad v něčem speciální? Kategorizace lidí na základě věku není žádná přírodní „danost“ jako když třeba zvířata rozdělujeme na tygry, slepice či krokodýly. Je to pouhý konstrukt, který může mít v některých kontextech smysl, v jiných zase ne. A tady to moc smysl nemá.
Senioři se nechali ošálit a zmanipulovat. Stejně se necháváme ošálit a zmanipulovat i my ostatní. Podléhání chybnému myšlení, falešným argumentům, propagandě a manipulaci je neduhem, který v té či oné míře postihuje každého. Když si vytvoříme – v tomto kontextu umělou – kategorii „senior 65+“, objevíme u ní to, co bychom objevili u většiny. Bohužel tím ale vytváříme falešné rozdělení my–oni, která snadno svede k přesvědčení, že oni – ti senioři – jsou zvláštní problém, že se nechají opít rohlíkem a pak nás ještě ve volbách přehlasují a pořádně nám tím zavaří.
Problém nejsou senioři; jak jadrně píše brněnská socioložka Lucie Vidovićová, senioři nemůžou za naše posraný životy. Problém je jinde (a já upřímně nevím, jaké na něj existuje řešení). Jsme hodně, hodně vzdálení ideálu racionálního voliče; a dnes už to politici dobře vědí. Strany bez skrupulí toho bezostyšně zneužívají, ty řekněme slušnější si nemohou dovolit nedělat v podstatě totéž, jinak by je ty první ve volbách převálcovaly. Možná bychom mohli zkusit voliče vychovávat, je to ale dlouhodobý proces s nejistým výsledkem. Nebo můžeme strany přimět, aby se lží a manipulací nedopouštěly. Jenže nikdo neví, jak to vlastně udělat a zda by to nenadělalo víc škody než užitku. Zbývá (prozatím?) jen doufat, že pokud už nás někdo manipuluje, budou to spíše strany s dobrým programem než ty s horším.
Základní zdroje
Caplan, B. The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies. Princeton: Princeton University Press, 2007.
Somin, I. Democracy and Political Ignorance. Stanford: Stanford University Press, 2013.
Brennan, G., Lomasky, L. Democracy and Decision. New York: Cambridge University Press, 1993.
Brennan, J. Against Democracy. Princeton: Princeton University Press, 2016.
