Článek
Julodimorpha bakewelli jsou brouci z čeledi Buprestidae (Krascovití). Samečci jsou přitahování lesklými barevnými krovkami samiček, se kterými se chtějí pářit. V Západní Austrálii do teritoria těchto brouků zavítali lidé, kteří zde pohazovali prázdné lahve od piva. Jejich hnědá barva a výrazný lesk se ukázaly neodolatelnými: samci se s nimi marně pokoušeli pářit a ignorovali samice, čímž přivedli celý druh na pokraj vyhynutí. Lahve od piva sice nejsou samice, měly ale vlastnosti, které spustily evolučně zakořeněné mechanismy spojené s rozmnožováním.
Jistě, nejsme brouci. V řadě aspektů jsme výjimeční a lišíme se od zbytku přírody, třebaže s našimi evolučně nejbližšími druhy – šimpanzi, gorilami a orangutany – sdílíme většinu genů. Sexu se v drtivé většině případů věnujeme v soukromí, vytváříme si dlouhodobější vztahy, otcové se podílejí na výchově potomků, ovulace je u žen skrývaná, ženy procházejí menopauzou a v neposlední řadě, sexu se nevěnujeme pouze za účelem rozmnožování, ale hlavně proto, že je zdrojem intenzivního potěšení.
Na druhou stranu, od těch brouků a dalších tvorů se až tak moc nelišíme. I naše sexuální chování je výsledkem milionů let evoluce. Lidské myšlení a jednání sice nevisí ve vzduchoprázdnu a je zprostředkované kulturou, v pozadí se však skrývají a projevují instinkty, touhy, emoce i kognitivní procesy utvářené týmiž procesy vývoje, které formovaly vše živé na naší planetě. Pivní lahve nás samozřejmě neoklamou, stvořme ale umělého člověka (a nemusí to být robot) a jeho vzhled - prsa, vagina, zadek, penis, hrudník či paže - stlačí ta správná evolucí stvořená tlačítka. Brouk neumí popsat rozdíl mezi pivní lahví a samičkou, člověk ano. Nic to ale nemění na tom, že nás umělé panny a panáci, případně obdaření nějakou formou umělé inteligence (sexuální roboti) mohou intenzivně vzrušit, že s nimi máme sex, že si s nimi užíváme intenzivní prožitky blízkosti a slasti.
Pro mnohé je na sexu s robotem (pannou, panákem) něco zneklidňujícího, možná dokonce odpudivého. Necháváme se unášet romantizujícími představami o lidské výlučnosti, romantické lásce a sexu. Sexuální normativita (představa, že určité formy sexu jsou normální, přirozené, správné, slušné, zatímco jiné jsou nenormální, nepřirozené, nesprávné a neslušné) prostupuje celou naší společností a brání nám přijmou sami sebe a užívat si sexu a rozkoše v celé jejich pestrosti.
Všem by nám prospělo „prolomení kouzla“, zbavení se romantických představ o lidech, lásce a sexu. I ona tolik opěvovaná romantická láska není ve své podstatě nic jiného než výsledek určitých algoritmických procesů, díky nimž se naše tělo zaleje hormony a prožíváme intenzivní emoce. O lásce budu psát jindy; tady mě zajímá jen ten sex jako zdroj intenzivní slasti a potěšení.
Když prolomíme romantické kouzlo, do nějž se rádi halíme , zjistíme, že pochopení sexu s roboty není až tak složité. Klíčové jsou dva faktory: antropomorfizace a ponoření (imerze).
Náš mozek je při poznávání světa mnohem méně pasivní, než bychom si mysleli. Ve skutečnosti vytváří komplexní modely světa a prostřednictvím smyslů ověřuje jejich správnost. Když vidíme robota, nevidíme jen mechanickou věc; náš mentální model robota obsahuje i vlastnosti, které robot „reálně“ nemá. Jsou výsledkem určité konstrukce, poznání a myšlení. Neznamená to, že ten robot žádné vlastnosti bez ohledu na naše poznání nemá. Jistě je má, kromě toho ale má i řadu vlastností, které má právě a jen proto, že ho nějak poznáváme a náš akt poznání není čistě receptivní, ale také kreativní.
Roboti proto nejsou jen věci. Vnímáme je, jako by měli nějaké aktérství, úmysly, myšlenky, vnitřní mentální život, jako kdyby něco chtěli, o něco se snažili, na něčem jim záleželo. Jednoduše: vnímáme je jako částečně lidské (antropomorfizace). Nejsme v tom ale jako oni broučci usilovně byť marně kopulující s pivními lahvemi. Chápeme, že robot nic nechce, nic neplánuje, nic necítí a neprožívá. Nepropadáme omylu a iluzi, přesto si toho chápání rezervujeme jen pro naše reflexivní myšlení. Vím, že můj robot mě nemiluje; přesto ho mohu vnímat, jako kdyby mě miloval a záleželo mu na mě.
Sexuální roboti (ale i panny a panáci) jsou výsledkem pochopení, že možná nejsme jako ti broučci, snadno se ale můžeme jako broučci chovat. Vytvořme realistický model ženy/muže, zvýrazněme vlastnosti, které v nás probouzí sexuální vzrušení; zbytek stačí nechat na lidské tendenci k antropomorfizaci a fascinující síle fantazie.
Představme si, že si pan X pořídí sexuálního robota. Jeho sexuální explicitnost v něm probudí fantazii posilovanou antropomorfizací: v této fantazii to není robot, neživá věc, ale tvor probouzející jeho sexuální vzrušení, touhu po sexu a orgasmu. Vzrušení umožňuje hlubší ponoření (imerzi) do fantazie, robot ožívá, jeho kůže už není jen pouhý plast, hlazení ňader posiluje vzrušení a umožňuje ještě hlubší ponoření do sexuální fantazie. Sex je zcela přirozeným vyústěním celého procesu a není na něm nic nenormálního, nepřirozeného či nesprávného. Je to prostě sex; zdroj intenzivních zážitků, rozkoše a pozitivních zdravotních důsledků.
Jen když prolomíme kouzlo a zbavíme se romantizujících představ, do nichž vplétáme naše životy, očekávání a koncepce normálnosti, správnosti a přirozenosti, můžeme lépe pochopit sami sebe. A můžeme lépe pochopit naši sexualitu, oprostit se od předsudků a otevřít se tak novým zdrojům sexuální zkušenosti a slasti. Na sexu s roboty není nic divného, je stejně přirozený jako třeba sex dvou zamilovaných. Pokud někoho sex s robotem přitahuje, neměl by si ten zážitek odpírat. Nikdo z nás nemá žádný důvod ani právo ho za to odsuzovat.
