Jak se stát digitálním muzeem Evropy aneb proč je AI a robotizace skvělá

Česká republika má zvláštní dar – umíme se chlubit věcmi, které už dávno nikoho jinde nezajímají. Vyrábíme spoustu aut, montujeme součástky, a když se podíváme na národní strategii digitalizace, člověk má pocit, že ji někdo psal na psacím stroji Consul v roce 1987 při slabém světle žárovky TESLA. Mezitím svět okolo nás jede rychlostí maglevu – čtvrtá průmyslová revoluce, umělá inteligence, robotizace, digitální ekonomika. A my? My si s úsměvem nastavujeme další „strategie 2030“, které skončí v šuplíku. Gratulace, právě se nám podařilo stát se digitálním skanzenem Evropy.

A přitom máme potenciál, který by nám ostatní mohli závidět. Levná energie (ano, ještě pořád), dostatek zdrojů, relativně stabilní prostředí, solidní univerzity, spoustu chytrých lidí, kteří by se s radostí vrhli na vývoj AI. Jenže stát se raději soustředí na to, aby zdanil kdejaký e-shop nebo zakázal plastová brčka. Protože co kdybychom náhodou začali myslet o krok dopředu?

Všichni, kdo sledují technologický vývoj, vědí, že teď se hraje o všechno. Ne za deset let, ne až „to přijde“. Ono to už přišlo. AI není sci-fi, AI není jenom ChatGPT, který vám vygeneruje recept na bramboračku. AI je infrastruktura, která už dnes rozhoduje o tom, kdo vyhraje v ekonomice, kdo získá nové trhy, kdo bude mít největší vojenský vliv. A robotizace? To není o tom, že pás v Škodovce pojede o něco rychleji. Je to o tom, že celé segmenty průmyslu se stanou plně autonomními a ti, co se na to dokážou adaptovat, získají obrovskou konkurenční výhodu.

Jinými slovy: právě teď probíhá industrializační zlatá horečka, jen místo krumpáčů se rozdávají algoritmy. Kdo si teď postaví doly na data, ten bude bohatý. Kdo bude váhat, tomu zbudou jen pohlednice z „historických památek“ – v našem případě z továren, které zavře první korejský robot.

Když se podíváme na naši největší konkurenční výhodu, je to především energie. Česká republika má díky jaderným elektrárnám, obnovitelným zdrojům a stále ještě slušné infrastruktuře obrovský potenciál být datovým centrem Evropy. Datová centra totiž žerou energii jako šílená, a AI ještě víc. Ale místo toho, abychom řekli: „Hele, pojďme snížit cenu elektřiny pro high-tech firmy, startupy a výzkum,“ tak ji radši prodáme Němcům, protože – proč ne, že?

Vážně, kdybychom dokázali nabídnout elektřinu za konkurenceschopnou cenu, mohli bychom přitáhnout firmy, které by tu postavily datová centra, vývojová centra, robotické linky. Mohli bychom být lídrem. Jenže stát má pocit, že důležitější je regulovat teplo v panelácích, a tak se nám vlak dál vzdaluje.

Zatímco v USA a Číně AI běží na plné obrátky a vlády sypou miliardy do výzkumu, my se tu bavíme o tom, jestli je v pořádku, že školy používají tablety místo sešitů. Když se v Bruselu mluví o digitální suverenitě, naši zástupci přikyvují, ale doma řeší, jak zpoplatnit dálnice pro elektromobily. To je naše digitální politika v kostce: tvářit se moderně, ale v praxi nedělat vůbec nic.

Jako národ máme neuvěřitelnou schopnost promeškat příležitosti. Když se svět digitalizoval, my jsme si říkali: „No jo, ale my máme pořád dost fabrik, co nás uživí.“ Když přišla automatizace, řekli jsme: „No jo, ale my máme levnou pracovní sílu.“ A teď, když přichází AI, říkáme: „No jo, ale co když to zruší pracovní místa?“ Ano, zruší. A taky vytvoří úplně nová. Jen musíte mít odvahu do toho investovat.

Teď si dovolím nebýt jen sarkastický, ale naprosto vážný: bez masivní podpory AI a robotizace nemáme šanci. Česká republika je malá, naše ekonomika stojí na průmyslu, který je snadno nahraditelný. Když se někdo v Německu nebo Koreji rozhodne přesunout výrobu do plně robotizované továrny, naše montovny prostě skončí. Tečka.

Ale máme šanci – pokud dokážeme rychle naskočit na vlnu AI a robotizace. Pokud stát vytvoří podmínky pro startupy, výzkumníky, firmy. Pokud dokážeme nabídnout levnou energii a infrastrukturu. Pokud se nám podaří přitáhnout talenty a udržet je doma. Protože jestli ne, tak se stane přesně to, co se stalo v mnoha jiných odvětvích: budeme outsourcovaní na okraj.

Ano, robotizace nahradí spoustu pracovních míst. Ano, AI dokáže převzít úkoly, které dnes dělají lidé. Ale to není důvod k panice. To je důvod k tomu, abychom nastavili sociální systém tak, aby dokázal podpořit ty, kteří se budou muset přeorientovat. Abychom vytvořili podmínky pro vznik nových pracovních míst – a věřte, že jich vznikne spousta. Někdo ty roboty musí navrhovat, programovat, udržovat, někdo musí dohlížet na etiku AI, někdo musí vymýšlet nové služby, které díky robotizaci vzniknou.

Ale to všechno se nestane samo od sebe. To se stane jen tehdy, když stát přestane hrát mrtvého brouka a začne jednat.

Vláda má skvělý talent řešit všechno, jen ne to, co je skutečně důležité. Potřebujeme vizi pro AI? Ne, my radši vyhlásíme další program na podporu „digitální gramotnosti seniorů“. Potřebujeme masivní investice do výzkumu? Ne, radši nalijeme miliardy do další betonové krávy v podobě dálnice, která se bude stavět dvacet let. Protože co kdybychom jednou dokázali dojet z Prahy do Brna pod tři hodiny?

Ironie je, že kdybychom místo toho investovali do AI a robotizace, možná bychom ani nepotřebovali tolik kamionů na silnicích. Ale to je příliš logické, a logika se do české politiky už dávno nevejde.

Podívejme se na země, které chápou, že AI není módní trend, ale klíč k přežití.

A teď Česká republika: strategie, komise, pracovní skupiny, tiskové konference. Jinými slovy – hromada papíru, ale nulová akce. Jsme digitální důchodce, co se bojí zapnout mobil, protože by mohl přijít o kredit.

Česká republika má obrovské množství chytrých lidí. Programátory, datové analytiky, vývojáře. Jenže většina z nich dříve nebo později sbalí kufry a uteče. Do Německa, do Švýcarska, do USA. Proč? Protože tam mají prostředí, kde se jejich nápady skutečně rozvinou. U nás dostanou akorát grantový formulář o dvaceti stranách a razítko od úředníka, který si myslí, že „AI je nějaká ta aplikace na mobilu“.

Startupy potřebují hlavně tři věci: peníze, jednoduché prostředí a levnou energii. Všechno ostatní zvládnou. A co jim dáváme my? Vysoké daně, složitou byrokracii a ceny energií, které rostou rychleji než ego průměrného poslance. Bravo, není divu, že to tu chcípá na úbytě.

Pokud nic neuděláme, čeká nás velmi jednoduchý scénář: zůstaneme montovnou. Ano, budou se tu stavět továrny, ale místo lidí v nich budou stát roboti, které sem přivezou zvenčí. Naše role? Dodávat levné pozemky a levnou elektřinu – bez toho, abychom z toho měli skutečný zisk. Budeme takový servisní stát, digitální bufet, kde si velcí hráči přijdou jen natankovat.

A teď přijde ten sarkasmus: možná to tak vlastně chceme. Možná máme národní tradici v tom být vždycky o krok pozadu. První republika? Byli jsme průmyslová velmoc. Po válce? Montovali jsme Moskviče. Po revoluci? Montujeme Škodovky. A teď, ve čtvrté průmyslové revoluci, se připravujeme na roli digitální uklízečky. Nádhera. Historie se opakuje, jen se mění logo na tovární bráně.

Jedním z hlavních argumentů proti robotizaci je obava, že „lidé přijdou o práci“. Ano, přijdou. Ale to není důvod zastavit pokrok. To je důvod reformovat sociální systém. Protože když to zvládneme, může z toho mít prospěch každý. Představte si, že stát díky vyšší produktivitě vybírá mnohem víc peněz. Ty pak může použít na podporu lidí, kteří se musí rekvalifikovat. Nebo na investice do vzdělání, aby se nové generace mohly věnovat profesím, které roboti nedokážou nahradit.

Ale ne, my radši budeme děsit veřejnost tím, že „roboti berou práci“, zatímco si necháme ujet vlak. Přitom kdybychom se do toho pustili, mohli bychom být první zemí ve střední Evropě, která to zvládne. Místo toho budeme poslední, protože my prostě neumíme jednat včas. Potřebujeme krizový stav, aby se vůbec něco pohnulo.

Kdykoli někdo přijde s vizí, jak by se tu daly rozjet projekty v AI, narazí na stejný problém – stát. Papírování, povolení, nekonečné formuláře. Chcete postavit datové centrum? Potřebujete razítka od deseti úřadů. Chcete založit firmu? Připravte se na týdny čekání. Chcete grant na výzkum? Tak hodně štěstí, to budete vyplňovat tabulky tak dlouho, že vaše AI mezi tím zastará.

To je realita. My nemáme problém s lidmi, nemáme problém s energií, nemáme problém ani s vizemi. Máme problém se státem, který se chová jako starý pán, co si nechce pořídit chytrý telefon, protože „to je zbytečnost“. Jenže ten starý pán nese odpovědnost za devět milionů lidí, kteří od něj čekají, že bude myslet dopředu.

Kdyby se stát skutečně rozhoupal, mohli bychom být lídrem. Představte si, že by se v Česku rozjela vlna investic do AI. Vznikla by datová centra, která by přitáhla světové firmy. Startupy by měly přístup k levné energii a jednoduché podpoře. Univerzity by spolupracovaly s průmyslem a vychovávaly špičkové odborníky. A stát by z toho vybíral daně, které by mu umožnily financovat silný sociální systém. To není sci-fi. To je reálné, pokud se začne jednat.

Jenže místo toho máme vládu, která řeší, jak navýšit poplatek za televizi. Ano, protože jestli je něco opravdu důležité pro budoucnost, tak je to financování veřejnoprávního vysílání. AI může počkat, ale hlavně, že máme víc repríz Chalupářů.

Česká politická scéna má jednu úžasnou schopnost: kdykoli se mluví o budoucnosti, okamžitě se začne řešit minulost. Namísto toho, abychom se bavili o tom, jak nastavit AI strategii, posloucháme věčné diskuse o tom, kdo co udělal v devadesátkách, nebo kdo se měl líp za Husáka. Ano, to jsou přesně ty klíčové otázky, které rozhodnou o tom, zda obstojíme v éře umělé inteligence.

Mezitím svět řeší, jak zapojit AI do zdravotnictví, jak zefektivnit dopravu, jak optimalizovat spotřebu energií. My řešíme, kolik má stát stát pivo na festivalu. Bravo. To je strategické myšlení hodné národa, který kdysi vyráběl špičkové letadla a lokomotivy.

Kdybychom měli ministerstvo budoucnosti, jeho hlavní agendou by byla razítka. Umělá inteligence by se tu vyřídila jako stavební povolení: 3–5 let čekání, několik desítek formulářů a pět úřednic, které vám každá řekne něco jiného. „Chcete vyvíjet AI? Tak to potřebujete žádost o výjimku z používání AI, potvrzení o původu algoritmu, vyjádření hygienické stanice a povolení od odboru ochrany památek.“ Protože kdo ví, třeba by neuronová síť mohla ohrozit barokní sochu uprostřed náměstí.

A jestli vás to odradí? Gratuluji, přesně o to jde. V Česku totiž inovace nesmí být moc rychlé. Co kdyby náhodou začaly fungovat? To by byl problém.

Každá země, která to s AI myslí vážně, má vizi. Někde ji nazývají strategií, jinde plánem, ale vždycky jde o to, že vědí, kam chtějí dojít. A my? My máme „Digitální Česko“, což je taková hezká sbírka powerpointových slidů. Není to vize, není to plán – je to marketingová brožurka, kterou si politici mohou mávat na tiskovce.

Skutečná vize by vypadala takto: „Do roku 2030 bude Česká republika lídrem ve střední Evropě v oblasti AI a robotizace. Vytvoříme podmínky pro startupy, snížíme ceny elektřiny, zjednodušíme byrokracii a budeme investovat do vzdělání.“ Jenže to by někdo musel mít odvahu to říct nahlas. A odvaha, to je v české politice nedostatkové zboží.

Pokud nic neuděláme, čeká nás krásná budoucnost. Budeme digitálním folklórním souborem Evropy. Ostatní země budou pořádat konference o AI, my budeme pořádat dožínky. Zatímco jinde budou roboti provádět operace na otevřeném srdci, u nás budou roboti maximálně roznášet pivo na hodech v kroji. Protože tradice, to je přece důležitější než inovace.

Ano, zní to absurdně. Ale takhle to skutečně dopadne, pokud budeme dál spát na vavřínech. Vždyť už teď jsme spíš montovna než inovační centrum. A pokud se čtvrtá průmyslová revoluce převalí bez nás, nezůstane nám ani ta montovna. Zůstane nám akorát muzeum.

Teď si představme alternativní scénář. Česká republika se rozhodne jednat. Stát sníží ceny elektřiny pro firmy a startupy, které pracují v oblasti AI a robotizace. Vzniknou technologické parky, kde se potkávají univerzity, průmysl a startupy. Byrokracie se osekaná na minimum, granty se vyplácí rychle, místo složité administrativy se hodnotí výsledky. Roboti začnou fungovat v průmyslu, ale i ve zdravotnictví, dopravě, logistice.

Lidé, kteří přijdou o práci, nejsou odkopnuti. Díky silnému sociálnímu systému dostanou šanci na rekvalifikaci. Školy přestanou připravovat děti na povolání, která už dávno neexistují, a začnou je připravovat na budoucnost. Stát vybírá víc peněz, protože produktivita roste, a tyto peníze investuje zpět do vzdělání, infrastruktury a sociálního systému.

A co se stane? Česká republika přestane být montovnou a stane se lídrem. Ne jenom v regionu, ale klidně i v celé Evropě. Protože máme všechno, co k tomu potřebujeme. Jen chybí to nejdůležitější – odvaha.

Takže jaká je realita?
Máme energii – ale radši ji prodáme ven.
Máme lidi – ale radši je vyženeme do zahraničí.
Máme šanci – ale radši budeme řešit, kolik má stát pivo.
Máme čas – ale ten promrháme nekonečnými diskusemi.

Ano, to jsme my. Česká republika, země, která by mohla být digitálním tygrem, ale spokojí se s rolí digitální kočky domácí. Malé, líné, spokojené, že má misku mléka a teplé místo u kamen. A zatímco svět běží kupředu, my si budeme spokojeně příst. Dokud nám nezhasnou světla, protože už si elektřinu nebudeme moct dovolit.

Ten vlak ještě úplně neodjel. Ale už houká, už se dává do pohybu. A pokud na něj nenaskočíme teď, bude pryč. Pak už nezbude nic než nostalgie a výmluvy. „Mohli jsme být lídrem, ale radši jsme řešili plastová brčka.“ „Mohli jsme být centrem AI, ale radši jsme dělali razítka.“ „Mohli jsme být budoucností, ale spokojili jsme se s minulostí.“

Takže otázka je jednoduchá: chceme být muzeem, nebo chceme být lídrem? Pokud lídrem, musíme jednat hned. Snížit ceny elektřiny. Zjednodušit byrokracii. Podpořit startupy. Investovat do vzdělání. Vytvořit vizi. A přestat se bát robotů, protože nejsou nepřítel – jsou příležitost.

Česká republika stojí na rozcestí. Jedna cesta vede k tomu, že se staneme technologickým lídrem a zajistíme si prosperitu na desítky let dopředu. Druhá cesta vede k tomu, že se staneme digitálním folklórním souborem, který bude pro ostatní už jen atrakcí. Volba je na nás. Ale času není moc. Vlak už houká a dveře se pomalu zavírají.

Takže, milý český státní aparáte, prober se. Přestaň dělat tiskovky o ničem, přestaň řešit minulost a začni konečně řešit budoucnost. Protože budoucnost už tu je. A jestli ji nezachytíme teď, tak už nikdy.