Hlavní obsah

Československý uran pro SSSR. Tajné smlouvy z roku 1945.

Foto: Wiki, volné dílo, autor Jiří Paclík (Bjirka).

Rudá věž smrti, bývalá třídírna uranové rudy v pracovním táboře pro politické vězně

V listopadu 1945 podepsala československá vláda tajnou dohodu s Moskvou. Do roku 1989 získal SSSR téměř 97 tisíc tun uranu. Na jeho těžbě se podílely i desetitisíce vězňů.

Článek

Sovětský plukovník Alexandrov nemluvil na podzim 1945 v Praze v náznacích. Před premiérem Zdeňkem Fierlingerem, ministrem vnitra Václavem Noskem, ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou a ministrem průmyslu Bohumilem Laušmanem řekl, že jáchymovské zásoby jsou sice poměrně malé, ale uran je surovina pro atomovou pumu. Američané prý tvrdí, že ji budou vyrábět jen oni. Sovětský svaz chce vyrábět totéž. Zachoval se o tom záznam a z něj plyne prostá věc. Kdo pak v listopadu smlouvu schvaloval, věděl, k čemu se za Československo upisuje.

Často se píše, že ji uzavřela demokratická vláda dva roky před Únorem, což platí jen zčásti. Fierlingerův kabinet vzešel z dohody stran, které spolu jednaly v Moskvě, jmenoval ho v dubnu 1945 prezident Beneš a v listopadu ho v téměř stejném složení obnovil. Volbami neprošel, ty se konaly až v květnu 1946. V Prozatímním národním shromáždění seděli jen lidé z povolených stran Národní fronty, opozice neexistovala, agrárníci, nejsilnější pravicová strana první republiky, byli zakázaní a komunisté drželi vnitro, zemědělství i informace. Historici pro takový režim používají výraz omezená demokracie. Diktatura to ještě nebyla, a podpis pod smlouvou o uranu nakonec připojil nekomunista, národní socialista Hubert Ripka.

Proč Jáchymov a jak se jednalo

Stalin dal atomovému projektu nejvyšší prioritu hned po Hirošimě. Fyziky měl a zprávy od špionů z Ameriky také, chyběla mu surovina. Doma znal jen malá a chudá ložiska a na celém území, které Rudá armáda na konci války ovládala, existovalo jediné známé naleziště uranu, Jáchymov. Sovětští geologové jeho zásoby odhadovali zhruba na tisíc tun rudy, což na rozjezd stačilo, dokud se nenajde něco většího. To větší se později našlo hned za hranicí v Sasku.

Jméno Jáchymova přitom znal každý chemik, protože v odpadech zdejšího smolince objevili manželé Curieovi v roce 1898 polonium a radium. Koncem srpna 1945 se ve městě objevili plukovník Alexandrov a generál Michajlov, prošli šachty, vyžádali si údaje o zásobách a odvezli si vzorky. Prameny se neshodnou, jak to proběhlo. Prokop Tomek, autor podrobné studie o československém uranu, píše, že Úřad vlády nařídil vojákům ve městě, aby si hostů nevšímali. Zbyněk Zeman tvrdí, že doly obsadila Rudá armáda. V obou verzích měli Sověti v Jáchymově volnou ruku.

Jednání dostala krycí název Chalupa. Za Moskvu je vedli Alexandrov a náměstek ministra zahraničního obchodu Ivan Bakulin, za Prahu Fierlinger, s Benešovým vědomím. O tom, že uran dostane Sovětský svaz, se nevedla debata. Hádalo se o formu. Praha nabízela státní důl a roční dodávky. Bakulin chtěl víc, totiž společnou akciovou společnost, do níž by Moskva vložila vlastní kapitál a navíc peníze, které do Jáchymova za války investovali Němci. Na tom návrhu je dobře vidět sovětské uvažování té doby. Majetek poraženého nepřítele považovala Moskva za svůj a chtěla si ho započítat jako vklad, a společnost by k tomu měla právo hledat uran na celém území republiky. Praha odmítla, protože nechtěla pustit cizí kapitál do klíčového odvětví. V okupovaném Německu, kde nebylo koho se ptát, Sověti stejný model prosadili a vznikla společnost Wismut.

Dohoda z 23. listopadu

Ripka a Bakulin podepsali text, v němž slovo uran nenajdete. Mluví se v něm o rudách a koncentrátech s radiem a jinými radioaktivními prvky, jako by šlo o léčebný materiál pro lázně. Dohoda měla platit dvacet let a vztahovala se na všechna ložiska v zemi, i na ta, o kterých zatím nikdo nevěděl. Jediným odběratelem byl Sovětský svaz, který platil náklady a k nim „normální procento zisku“. O cenách a množství rozhodovala komise, kde proti sobě seděli dva Čechoslováci a dva Sověti. Na papíře to vypadalo jako rovnováha, ve skutečnosti ale měla jedna strana monopol na nákup a druhá žádnou jinou možnost prodeje. Za ozdobu lze považovat slib, že Československo dostane polovinu vyrobeného radia. Výroba radia se ani neplánovala, takže šlo o položku bez praktického významu.

O smlouvě se mlčelo i uvnitř politiky. Lidovecký poslanec Ivo Ducháček, předseda zahraničního výboru parlamentu a za války šéf Ripkova kabinetu v Londýně, v červnu 1948 už z exilu prohlásil, že se o ní dozvěděl náhodou a krátce před únorem. Jestli to tak opravdu bylo, nevíme, jiný doklad jsem nenašel. Zapadá to ale do utajení, které uran provázelo od první schůzky.

Proč nikdo neprotestoval, vysvětlovali účastníci debaty České televize prostě. Kritika Sovětského svazu byla v roce 1945 politicky nepřípustná ve všech stranách. Mimo řadu vybočil jen Jan Masaryk, když v lednu 1946 na Valném shromáždění OSN v Londýně vyslovil naději, že se uran z ČSR nikdy neužije „pro dílo ničení a zkázy ve velkém“. Fierlinger ho z Prahy varoval před velmi nepříjemnými politickými důsledky a Masaryk nabídl demisi. Tomek soudí, že ministr smlouvu buď přehlédl, nebo ji podcenil. Ve funkci zůstal. Na smlouvě se nezměnilo nic.

Sověti a vězni

Národní podnik Jáchymovské doly vznikl na Nový rok 1946. Řídila ho smíšená komise s rozhodujícím sovětským hlasem, začátkem roku 1947 přijelo 107 sovětských specialistů a od roku 1948 hledali uran po celé republice sovětští geologové v útvaru, kterému se říkalo Kutací práce. Z vedoucích míst odešli až v roce 1961. Těžili hlavně Němci. Podle Františka Bártíka, který se táborům u uranových dolů věnuje léta, jimi v letech 1946 až 1950 prošlo na pět tisíc německých válečných zajatců a část jich sem poslal Sovětský svaz ze svých lágrů. V roce 1948 tvořili zajatci skoro polovinu zaměstnanců Jáchymovských dolů.

Pokud není uvedeno jinak, vycházejí čísla o dodávkách a penězích z Tomkovy studie, kterou vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Do konce roku 1949, kdy u Semipalatinsku vybuchla první sovětská bomba, z nich vychází asi 348 tun uranu. To je málo, a otázka, jestli byla bomba „jáchymovská“, jak se u nás občas píše, nemá doložitelnou odpověď. Sověti měli i jiné zdroje. Krátce po válce našli v Německu přes sto tun uranového oxidu, americká rozvědka podle Davida Hollowaye odhadovala jejich německou kořist až na 340 tun a brzy začal dodávat i Wismut. Jáchymov byl pro první bombu jedním z přítoků. Jeho skutečný význam přišel později.

Po únoru 1948 se změnilo, kdo do šachet fárá. Režim začal posílat do dolů své odpůrce, nejdřív do táborů nucené práce, kam lidi zařazovaly správní komise bez soudu, brzy i do táborů pro odsouzené. Na Jáchymovsku, Hornoslavkovsku a Příbramsku jich vzniklo osmnáct. V roce 1951 už byla skoro polovina pracovníků uranových dolů vězni. Podle Konfederace politických vězňů tábory do roku 1961 prošlo šedesát až sedmdesát tisíc lidí.

Pracovali v dlouhých směnách v radioaktivním prostředí, hladovějící a promrzlí. Nejhorší místo měl tábor ve Vykmanově u Ostrova, kde v cihlové věži, dnes známé jako Rudá věž smrti, vězni v letech 1951 až 1956 přesypávali rudu na síta bez jakékoli ochrany. Bártík napočítal 38 mužů zastřelených na útěku. Kolik lidí zabila práce, přesně neví nikdo. Bártík doložená úmrtí zpracoval v samostatné knize, čísla o několika tisících mrtvých, která kolují v tisku, doložená nejsou. Mnozí navíc zemřeli až léta po propuštění na rakovinu plic z radonu, stejně jako řada civilních horníků.

Moskva mezitím přepisovala podmínky. V roce 1949 si vyžádala snížení ziskové přirážky na patnáct procent a v roce 1952 na deset, tentokrát se zpětnou platností. Z nákladů, které hradila, vypadly byty a závodní jídelny. Logiku té smlouvy to ukazuje dobře. Cena se počítala z nákladů, a když se náklady daly stlačit levnou prací vězňů, platil odběratel méně. Tomek našel výpočet, podle něhož podnik jen v roce 1958 ušetřil díky vězňům přes čtyřicet milionů korun. Dodávky přitom rychle rostly. Z 241 tun v roce 1950 se do roku 1958 dostaly na skoro tři tisíce tun ročně a koncem desetiletí tvořil uran skoro třetinu hodnoty československého vývozu do Sovětského svazu. Od poloviny padesátých let se platilo hlavně zbožím, železnou rudou, ropou a obilím.

Od útlumu k okupaci

Zlom přišel v roce 1958 a Praha s ním nemohla nic dělat. Sovětský svaz už měl zásob dost, politbyro ÚV KSČ v srpnu rozhodlo omezit plán a doly na Jáchymovsku a Hornoslavkovsku postupně zrušit a nový protokol zmrazil dodávky a stanovil ceny, které měly do roku 1965 klesnout zhruba o čtvrtinu. Riziko se tím obrátilo. Dokud se platily náklady, nesla ho Moskva. Od teď ho neslo Československo, protože ložiska byla hlubší a chudší a těžba dražší. Od roku 1961 přestal Sovětský svaz platit i investice. Amnestie v roce 1960 pustila většinu politických vězňů domů. Do SSSR přitom odešlo právě toho roku nejvíc uranu za celou dobu, přes tři tisíce tun. V roce 1964 se smlouva prodloužila do roku 1980.

Hospodářský historik Drahomír Jančík k tomu připomíná, že v prvních poválečných letech platil SSSR za uran výrazně méně, než činily světové ceny, a později naopak víc, protože vlastního uranu měl málo. Kdo tedy hledá v uranové smlouvě obyčejné okradení, narazí na to, že Sověti za uran platili. Nevýhoda ležela jinde. Odběratel byl jediný a podmínky si určoval sám.

Jediný skutečný pokus vymanit se z monopolu přišel v roce 1968, kdy vedení Československého uranového průmyslu zkoušelo prodávat uran na Západ a chystalo podnik s názvem Bohemia Nuclear. Pak přišla invaze. Po invazi přijel podle Bártíka ředitel Karel Boček na šachtu Bytíz a vyzval horníky ke stávce pod heslem „Ani gram uranu okupantům“.

Vedení dodávky do SSSR rezolucí zastavilo. Vydrželo to necelé dva týdny, 2. září se pracovalo znovu. Normalizace pak smetla i myšlenku samostatného prodeje. Boček přišel o místo, v roce 1971 utekl do západního Německa a soud ho v nepřítomnosti poslal na třináct let do vězení.

Polovina po okupaci a účet

Kdo by čekal, že po roce 1968 bude uranu ubývat, splete se. V letech 1969 až 1989 dostal Sovětský svaz zhruba 53 tisíc tun, víc než polovinu všeho, co z Československa kdy odešlo. Dodávky se držely kolem dvou a půl tisíce tun ročně a nová dohoda z roku 1981 tu úroveň zapsala na dalších deset let.

Za celé období to dělá 96 660 tun. Jáchymov, podle kterého celou věc známe, z toho dal něco přes sedm tisíc tun, nejvíc vytěžilo Příbramsko. Pro měřítko se nabízí sousední Wismut, který Sovětskému svazu do konce roku 1990 dodal kolem 231 tisíc tun. Československo bylo menším, ale stálým dodavatelem. Konec byl nenápadný. V roce 1987 odmítla Moskva návrh na společnou těžbu jako nerentabilní a v lednu 1989 souhlasila, aby asi 370 tun koncentrátu šlo na světový trh. Tomek to popsal slovy, že tím „skončil v tichosti uranový monopol Sovětského svazu“. V květnu 1989 vláda schválila útlum.

Účetně odvětví vydělávalo. Tomek spočítal náklady let 1945 až 1989 asi na 67,5 miliardy korun a oficiální tržby na 77,5 miliardy. Jakmile se ale přičtou státní dotace, mění se zisk ve ztrátu, podle toho, čí odhad dotací použijeme, mezi 9,6 a 25,9 miliardy korun. Jen v roce 1989 stát poslal uranovému průmyslu kolem 2,3 miliardy. Do ceny uranu se nikdy nepromítly sanace. Tomek je koncem devadesátých let odhadoval na dvacet miliard korun. Pozdější čísla jsou mnohem vyšší. Jen ve Stráži pod Ralskem, kde se uran loužil z podzemí kyselinou sírovou, stát od devadesátých let utratil přes 27 miliard a celkem tam má jít přes 50 miliard.

Monopol, který v listopadu 1945 založila nevolená vláda s nekomunistickým podpisem, skončil v lednu 1989 bez jakékoli veřejné debaty, ještě za komunistů.

Sanační stanice ve Stráži pod Ralskem mají ukončit svůj provoz v roce 2037.

Dodávky uranu do SSSR podle období

Foto: David Rangl (AI infografika)

Dodávky Ceskoslovenského uranu do SSSR.

Zdroje

Tomek, Prokop: Československý uran 1945-1989. Těžba a prodej československého uranu v éře komunismu. Praha: ÚDV, 1999.

Zeman, Zbyněk, Karlsch, Rainer: Na uranu záleží! Středoevropský uran v mezinárodní politice 1900-1960. Praha: Academia, 2020 (anglicky Uranium Matters, CEU Press, 2008).

Zeman, Zbyněk: Czech Uranium and Stalin's Bomb. The Historical Association, 2000.

Jančík, Drahomír: Vývoz československého uranu do Sovětského svazu v letech 1946-1959. Acta Oeconomica Pragensia, 2007.

Holloway, David: Stalin and the Bomb. The Soviet Union and Atomic Energy, 1939-1956. Yale University Press, 1994.

Bártík, František: Zemřelé nesvobodné pracovní síly v oblastech produkce uranové rudy 1946-1986. Příbram: Hornické muzeum Příbram, 2011.

Bártík, František: Vězni z uranových oblastí odsouzení k trestu smrti. Sborník Národního muzea v Praze, 2016.

Bártík, František: Rok 1968 a následná normalizace v československém uranovém průmyslu ve světle materiálů StB. Sborník Archivu bezpečnostních složek, 2010.

Bártík, František: Vzpoura vězňů v Nápravně výchovném ústavu Bytíz. Paměť a dějiny, 2018.

Bártík, František: Vybrané mimořádné události v NVÚ Příbram (Bytíz) a na pracovištích uranových dolů v letech 1961-1986. Securitas Imperii, 2018.

Programové prohlášení druhé vlády Zdeňka Fierlingera, 9. listopadu 1945.

Masarykova univerzita: Československo 1945 až 1948, třetí republika (studijní materiál).

Karabela, Tomáš: Zvonili jsme za Ivo Ducháčka. Prague.eu, 2026.

Česká televize, ČT24: Drahý uran (debata historiků o uranové smlouvě).

Česká televize, ČT24: Košický vládní program před 75 lety ukázal Západu záda.

Česká televize, ČT24: Jáchymovské peklo. Političtí vězni uctí oběti uranových dolů.

Česká televize, ČT24: Krušné hory zaujaly UNESCO svou hornickou minulostí.

Národní památkový ústav: Rudá věž smrti přešla do správy NPÚ, tisková zpráva, 2025.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz