Projektil ve zkumavce. Kdo postřelil Jana Opletala?

Sobota 11. listopadu 1939, pokoj číslo 84 v prvním patře I. chirurgické kliniky na Karlově náměstí. Čtyřiadvacetiletý medik Jan Opletal ráno těžce dýchá a mluví jen s námahou. Do chorobopisu se ten den dostane věta, že pacient pořád žádá propuštění, protože chce jít na koleje. K lůžku přivolají internistu a lékaři ještě zkoušejí zasáhnout, ale v 11.45 se Opletalovi zastaví dech.

Od večera, kdy ho v Žitné ulici zasáhla kulka, uplynulo čtrnáct dní. Za dalších šest budou české vysoké školy zavřené, v ruzyňských kasárnách bez soudu zastřelí devět lidí a přes tisíc zatčených studentů čeká koncentrační tábor. Projektil z jeho břicha si přitom už první noc odnesli ve zkumavce muži, v nichž chirurg poznal gestapo.

Na podzim 1939 byl zbytek českých zemí už přes sedm měsíců okupovaný. Německá vojska ho obsadila 15. března a následující den Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. V jeho čele stál říšský protektor Konstantin von Neurath a od 1. září běžela válka. Výročí vzniku Československa přestalo být svátkem a protektorátní správa vyzývala, aby lidé 28. října zachovali klid a normálně šli do práce. Odboj od začátku měsíce šířil letáky, ať přijdou svátečně oblečení, s trikolorou a nic nenakupují. Trikolor se před výročím a během něj prodalo kolem třiceti tisíc. Jen v Praze vyšlo do ulic na sto tisíc lidí.

Jan Opletal vyšel z Hlávkovy koleje v Jenštejnské ulici po deváté ráno. Bydlel tam od podzimu 1936, kdy nastoupil na lékařskou fakultu. Kolej brala nemajetné, ale nadané studenty a on v její samosprávě dělal místopředsedu a sociálního referenta. Narodil se 1. ledna 1915 ve Lhotě nad Moravou u Litovle jako osmé dítě domkářů Štěpána a Anny Opletalových, kteří mu do matriky nechali zapsat 31. prosinec 1914, aby mohl jít do školy co nejdřív.

Po maturitě se dobrovolně přihlásil k dělostřelectvu. Nadřízení ho hodnotili jako klidného, pilného a svědomitého, dotáhl to na desátníka a instruktora střelby a při mobilizaci v roce 1938 strávil podzim s plukem ve slovenském Brezně nad Hronom. Komunistická historiografie z něj později dělala zásadového antimilitaristu, který na vojnu šel jen z nouze. Vojenské záznamy, na které upozornil Vojenský historický ústav, tomu neodpovídají. Republika, kterou měl desátník Opletal bránit, tři měsíce po jeho návratu z mobilizace přestala existovat.

Dopoledne vypadalo jako tichý protest. Historik Jozef Leikert z bratislavské Univerzity Komenského, který v roce 1989 prosadil Opletalovi pamětní desku v Žitné ulici, popsal, že se Opletal vrátil do koleje na oběd, se spolužáky se domluvil na večerní demonstraci a odpoledne se ještě učil na zkoušku z anatomie. Mezitím ve městě zněla hymna a protiněmecká hesla, němečtí studenti strhávali kolemjdoucím trikolory a čepice zvané masaryčky a ve 13 hodin prošel Václavským náměstím demonstrativní pochod jednotek SS. Česká policie se do rozhánění davu příliš nehrnula, německé bezpečnostní složky ale odpoledne začaly zatýkat a na několika místech střílet.

Většinu toho, co se o následujících dvou týdnech ví, zachycuje Opletalův chorobopis a pitevní protokol. Oba v Národním archivu prošel a v roce 2022 zveřejnil historik Martin Jindra z Ústavu pro studium totalitních režimů. Z chorobopisu pochází i jediný Opletalův vlastní popis toho večera. Šel Žitnou ulicí a míjel hlouček lidí, když zaslechl několik výstřelů a ucítil pálivou bolest v břiše. Podpírán dvěma mladíky ještě došel kus cesty k dnešnímu náměstí I. P. Pavlova a na kliniku ho pak dovezlo osobní auto. Chirurg Miroslav Zeman, který o případu přednášel v roce 2019, k tomu z dobových záznamů doplnil, že lékaři při příjmu Opletal řekl, že neví, co ho zranilo. Myslel si, že dostal ránu pěstí.

V 19.40 ho začal operovat asistent Václav Pačes, který měl ten večer službu. Kulka prorazila střeva na šesti místech a břicho bylo plné krve. Projektil Pačes našel volně ležet hluboko v dutině břišní. Do těla podle operační zprávy vnikl shora šikmo dolů. Po pětačtyřiceti minutách byl hotov a pacient se probouzel v dobrém stavu.

Pačes později Leikertovi vylíčil, co ho čekalo za dveřmi sálu. Stáli tam tři muži a jeden z nich, s bílým pláštěm přehozeným přes černou uniformu SS, se česky představil jako doktor Golla. Pačes usoudil, že jde o gestapo. Muži se ptali jen na Opletalův stav a na vyoperovaný projektil, který měl chirurg u sebe ve skleněné zkumavce, a odnesli si ho s tím, že ho potřebují.

Podle hlášení berlínské bezpečnostní centrály z 30. října nařídil vrchní velitel SS v Praze, aby u chirurgického ošetřování zraněných Čechů byl přítomen německý lékař a nevznikaly „pověsti o surovosti“. Zda takový pokyn platil už večer 28. října, kdy Pačes operoval, z hlášení nevyplývá. Ukazuje ale, že se okupační úřady o postřelené z demonstrace zajímaly obecně. Stopy je potřeba hledat jinde.

První dává pitva, kterou po Opletalově smrti provedl profesor soudního lékařství František Hájek. Ránu podle protokolu způsobila jiná osoba z krátké ruční zbraně a nešlo o výstřel z bezprostřední vzdálenosti. Přesnou vzdálenost pitva neurčila. Jindra i operatér Pačes z povahy zranění usuzovali, že útočník musel být nablízku. Druhou přidal operatér, který podle Univerzity Karlovy mluvil o civilním revolveru. Občas tradovaná vojenská puška patří k jiné oběti téhož večera, dvaadvacetiletému pekařskému dělníkovi Václavu Sedláčkovi, kterého nedaleko zasáhla kulka do srdce.

Krátkou zbraň mohl mít uniformovaný policista stejně jako civilista v davu. Univerzita Karlova se odvolává na svědectví, že se studenti pražské německé techniky před demonstrací vyzbrojili revolvery. Výstavní panel olomoucké lékařské fakulty za pravděpodobného střelce rovnou označuje jednoho z nich, ovšem bez udání pramene. A Jindra v chorobopisech téže kliniky našel dvacetiletou pomocnici v domácnosti Marii Počtovou, kterou téhož večera ve stejné ulici střelil do hrudníku neznámý mladý civilista.

Nejkonkrétnější stopu představili v roce 2016 Reportéři ČT. Literární historik Zdeněk Vyhlídal narazil na dopis SS-Sturmbannführera Rudolfa Meckela, který tři dny po Opletalově smrti navrhoval pozvat dva německé studenty, Roberta Howorku a Egona Ulbricha, na oběd s říšským protektorem Neurathem. Podle Vyhlídalovy hypotézy mohlo jít o odměnu za účast na střelbě v Žitné ulici. Přímý důkaz ale chybí a sami reportéři mluví o hypotéze.

Prameny se přitom neshodnou ani na tom, kde a kdy Opletal padl. Jindra, web vlády a hlášení nacistické zpravodajské služby SD uvádějí tři různá místa, chorobopis sedm hodin večer a Leikert dobu před půl šestou. Žádný zveřejněný dokument střelce prokazatelně nejmenuje.

V nemocnici Opletal popsal sám sebe jako člověka, který šel kolem. Pozdější texty z něj dělají aktéra. Univerzita Karlova píše, že patřil k hlavním organizátorům, v jídelně Hlávkovy koleje měl plamenný vlastenecký projev a gestapo o něm vědělo. Archivní článek České televize dodává, že projev slyšeli i přítomní agenti gestapa. Olomoucký výstavní panel ho klade na 28. října po obědě, kdy měl Opletal povzbuzovat váhající spolužáky větou „Kdo se bojí, ať zůstane doma, já jdu!“. Konkrétní pramen žádný z těchto textů neuvádí.

Student, který pomáhal demonstraci připravit, ovšem mohl večer klidně jít Žitnou ulicí kolem cizího hloučku. A pacient, za jehož kulkou přišli hned po operaci muži z bezpečnostních složek, mohl mít důvod mluvit opatrně. Jisté je, že jeho případ mimořádně sledovalo vedení kliniky. V chorobopisech dalších těžce postřelených z 28. října Jindra nenašel zdaleka tolik konzultací přednosty profesora Arnolda Jiráska jako v Opletalově. Proč tomu tak bylo, z dokumentů nevyplývá.

Ráno 29. října Opletal o zranění klidně vyprávěl. Ležel na pokoji se třemi dalšími raněnými z demonstrace. Chodila za ním matka Anna a sestra Marie, které byl věkem i povahou nejbližší. Dostával infuze a čaj po lžičkách. Kolem 3. listopadu se v ráně objevil zánět, 4. listopadu večer ho probudily prudké bolesti celého břicha a lékaři zvažovali novou operaci, kterou už jeho stav nedovolil. Od 6. listopadu byl neklidný, dostával se do sporů s personálem a mluvil o smrti, 8. listopadu ho na vlastní žádost přeložili do prvního patra, kde se mu nakrátko ulevilo, a 9. listopadu večer se skleslost vrátila. Rentgen ukázal absces pod bránicí.

Po střelném poranění se rozvinul těžký zánět pobřišnice, abscesy v dutině břišní a zánět plic. Infekce přerostla v celkovou sepsi, na jejíž následky Opletal zemřel. Zdrojem infekce bylo už samotné protržení střev a Jindra po konzultaci s lékařkou soudí, že s antibiotiky by Opletal pravděpodobně přežil. Operatérův syn, biochemik a pozdější předseda Akademie věd Václav Pačes, si navíc pamatoval otcovu poznámku o smůle se zimou. Otec se domníval, že se do rány dostala vlákna z tlustého kabátu, a kdyby měl Opletal na sobě jen košili, mohlo to dopadnout jinak. Jde o rodinnou vzpomínku a hypotézu, ne o doloženou příčinu.

Desátého listopadu po sestřině návštěvě chtěl domů. Zeman cituje jeho prosbu při posledním loučení, aby se za ním neotáčeli, kdyby volal. Druhý den dopoledne zemřel.

Václav Sedláček byl již v té době pochován. Bývalý horník a pekařský dělník byl pohřben 4. listopadu v Braníku v utajení a noviny o tom nesměly psát. Proč úřady jeho smrt dusily tak důsledně, se neví. Podle některých historiků, mohl hrát roli česko-německý původ jeho rodiny, která pocházela z poněmčené kolonie českých horníků v Recklinghausenu u Dortmundu.

Opletalovu smrt už ututlat nešlo. Zpráva se po pražských vysokých školách rozšířila během hodin. Policie rozloučení nakonec nezakázala, ale až když se ředitel Hlávkovy koleje Václav Weiser a předseda kolejní samosprávy Maxmilián Martischnig zaručili, že v Praze bude klid. Martischnig pak vydal leták s výzvou, ať se nikdo nenechá strhnout k protestům.

Ve středu 15. listopadu od půl deváté defilovali studenti kolem rakve vystavené na Albertově. Následoval desetiminutový obřad pro rodinu a zástupce univerzity. Farář Církve československé Jaroslav Krejcárek musel policii předem napsat, co řekne, a podle vzpomínky jeho dcery na konec přidal jedinou větu navíc, poděkování rodičům za vzornou výchovu syna. Gestapo odhadlo dav před budovou na tři tisíce studentů. Když rakev nakládali do pohřebního vozu, zazněla hymna.

To, co následovalo, označuje historik Michal V. Šimůnek, který v roce 2024 vydal německá hlášení o tom dni, za v podstatě největší veřejné vystoupení v protektorátu až do května 1945. Po odjezdu vozu česká policie nedovolila seřadit se do průvodu a studenti vyrazili se zpěvem k technice na Karlově náměstí, odtud na Staroměstské náměstí, k právnické fakultě a na Národní třídu. U Národní zbili řidiče státního tajemníka Karla Hermanna Franka, sudetoněmeckého nacisty a druhého muže okupační správy. Řidič skončil v nemocnici se zlomeným nosem. Demonstranti strhávali dvojjazyčné cedule s názvy ulic a házeli je do Vltavy a před právnickou fakultou napadli německého úředníka, který je fotografoval. Kolem poledne byla Praha zase klidná.

Rakev mezitím jela na Moravu. Studenti se báli, aby tělo nezmizelo, a zařídili okamžitý převoz. Ve čtvrtek 16. listopadu Opletala pohřbili v Nákle. Z rodné chalupy ho na hřbitov doprovodilo asi sedm set lidí. Dohlíželo patnáct četníků a dva muži z olomouckého gestapa, farářův projev prošel cenzurou a úřední hlášení zaznamenalo naprostý klid. Podle místního zvyku šly v průvodu družičky v bílém. Jedna z nich byla v černém, se závojem a zhasnutou svící. Byla to Opletalova snoubenka Marie Kafková. Rodina si pamatuje, že na hřbitově přesto zazněla píseň Sbohem buď, krásná vlasti má.

V Berlíně se mezitím rozhodovalo. Pražské nepokoje přišly jen týden poté, co Hitler v mnichovském Bürgerbräukelleru o třináct minut unikl bombě Georga Elsera. Při potyčkách bylo zraněno i několik Němců. Podle Neurathova dopisu Frankovi z 28. listopadu padl na poradě u Hitlera 16. listopadu ústní pokyn, že za každého zraněného Němce mají být zastřeleni tři Češi.

V noci na 17. listopadu obsadily německé jednotky s gestapem vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami, mezi nimi i Hlávkovu kolej, ze které Opletal 28. října ráno odcházel. V pátek 17. listopadu bylo v ruzyňských kasárnách bez soudu zastřeleno devět lidí. Podle Šimůnka je vybrali v podstatě náhodně. Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert byli studentští funkcionáři. Devátým byl docent Josef Matoušek, který vedl studentský odbor Národního souručenství, jediné povolené politické organizace protektorátu. Ještě pár dní předtím s protektorátní vládou jednal o tom, jak má Opletalův pohřeb proběhnout.

Do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína odvezli kolem dvanácti set studentů. Údaje se pohybují od 1 140 do téměř 1 300. Propouštět je začali v prosinci 1939, poslední se vrátili v březnu 1943 a podle různých přehledů jich čtrnáct až pětatřicet zemřelo. České vysoké školy zůstaly zavřené do konce války.

V roce 1941 vyhlásili v Londýně zástupci studentů spojeneckých zemí 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Velký podíl na tom měli čeští studenti, kteří se dostali do Británie a s podporou britských studentských organizací a exilové vlády šířili zprávy o tom, co se v Praze stalo. Univerzita Karlova udělila Opletalovi v roce 1945 titul doktora medicíny in memoriam a v roce 1996 dostal Řád Tomáše Garrigua Masaryka. O padesát let po jeho smrti se k výročí sešli studenti na Albertově, odkud odjížděla jeho rakev, a jejich průvod skončil na Národní třídě zásahem, který otevřel cestu k pádu komunistického režimu.

Osmého května 1945 shodilo sovětské letadlo nad Lhotou nad Moravou pumu. Anna Opletalová byla s vnučkou Věrou na zahradě, položila ji na zem a lehla si na ni. Střepiny jí roztrhaly nohu a ruku a 2. července na následky zemřela v olomoucké nemocnici.

Sestra Marie, která za bratrem chodila na kliniku až do posledního dne, zemřela 15. listopadu 1984, přesně čtyřicet pět let po rozloučení na Albertově.

Vražedný projektil si neznámí muži odnesli ve zkumavce. Střelec zůstal bez jména.