Hořící chrám, příběh liberecké synagogy a Stavby smíření

Krátce před druhou hodinou odpolední se Libercem rozneslo, že hoří židovský chrám. Byl čtvrtek 10. listopadu 1938. Ulice kolem synagogy na svahu nad radnicí a divadlem se podle zpravodaje pražského deníku České slovo během chvíle zaplnily tisíci lidí. Hasiči, vojáci a muži z oddílů SA stáli kolem hořící budovy a nehasili. Z davu se ozývaly výkřiky spokojenosti a posměšky na adresu Židů. Lidé čekali, až plameny dojdou k věži nad vchodem. Stalo se tak v půl třetí. Ve 14.40 se podle reportáže zřítila kopule, nad kterou se tyčila Davidova hvězda.

Zpráva vyšla o dva dny později pod titulkem Jak hořela synagoga v Liberci. Převážně německojazyčný Liberec patřil od října nacistickému Německu, většina jeho židovských obyvatel už uprchla a z města odcházeli také Češi. Z reportáže vystupuje obraz davu, jehož část dávala požáru najevo souhlas.

Na stejném místě dnes stojí budova ze skla a kovu, do jejíhož nároží je vsazena kamenná hmota nové synagogy. Podle ČTK jde o jedinou synagogu postavenou v Česku od konce druhé světové války. Otevřeli ji 9. listopadu 2000, před šestadvaceti lety, a říká se jí Stavba smíření. Projekt vznikal ještě před podpisem Česko-německé deklarace z roku 1997 a sám se stal jedním z konkrétních projevů sbližování obou zemí.

Natrvalo se mohli Židé v Liberci usazovat až po revolučním roce 1848. První modlitebnu si pronajali v roce 1861, kdy ve městě žilo kolem třiceti židovských rodin. O dvě desetiletí později už židovská obec potřebovala vlastní chrám.

V osmdesátých letech 19. století obec získala pozemek v ulici, které se česky říkalo Na Skřivanech a dnes nese jméno Rumjancevova. Ze dvou vídeňských architektů vybrala Carla Königa, protože jeho neorenesanční návrh zapadal do právě přestavovaného centra.

Synagogu postavila v letech 1887 až 1889 liberecká firma Sacher a Gärtner. Budova měla kopuli, devětatřicet metrů vysokou věž, prostor pro stovky věřících a varhany od bratří Riegrů z Krnova. Liberecký rabín Emil Hofmann v dějinách obce, které vydal v roce 1934, uvádí, že zhruba třetina peněz vybraných na stavbu pocházela od obyvatel jiného vyznání.

Vysvětili ji 24. září 1889 za účasti zástupců státní správy, města, armády a katolického i evangelického duchovenstva. Rabín Adolf Posnanski kázal na 24. žalm, který v Kralické bibli začíná otázkou „Kdo vstoupí na horu Hospodinovu?“ Odpověď mluví o člověku „rukou nevinných, a srdce čistého“.

V prosinci 1890, rok po vysvěcení, prohlásil na zasedání městské rady radní Jennel, že Liberec roste kvůli přílivu dvou cizích živlů, které městu neprospívají. Myslel tím Čechy a Židy. Starosta se od výroku podle Hofmanna jasně nedistancoval. Rabín si zapsal i to, že místní antisemitský deník Deutsche Volkszeitung byl všeobecně považován za hlásnou troubu radnice.

V roce 1893 se k židovské obci hlásilo 980 lidí, v roce 1930 žilo v Liberci 1 392 Židů, necelá čtyři procenta obyvatel. Byli mezi nimi obchodníci, advokáti, lékaři i továrníci textilního města. Patřil k nim například Alois Neumann, který v letech 1896 až 1914 stál v čele liberecké obchodní a živnostenské komory.

Mnichovská dohoda změnila Liberec během několika týdnů. Po záboru pohraničí se město stalo sídlem říšského komisaře Konrada Henleina. Od dubna 1939 bylo také hlavním městem říšské župy Sudety, správní jednotky vytvořené nacistickým Německem na většině zabraného území.

Většina Židů odešla ještě před příchodem německých vojsk. Městská kronika zaznamenala, že předseda židovské obce Leopold Langstein předal 27. září 1938 klíče od synagogy starostovi Rohnovi. Rabín Hofmann emigroval do Palestiny. Asi třicet Židů, kteří ve městě zůstali, nacisté zatkli.

Mezi uprchlíky byla také rodina malého Pavla Jelínka. Nejprve odešla do Sázavy nad Sázavou, kde žila matčina sestra, potom s babičkou do Lysé nad Labem. Nakonec se Jelínek s bratrem a matkou dostal do Hořepníku na Vysočině.

Válka je dostihla i tam.

Jelínkova matka dostala v roce 1943 příkaz k transportu. Otec však podle synova pozdějšího svědectví uplatil německého lékaře, který jí vystavil potvrzení o vážné nemoci, takže nemusela nastoupit. O podvodu věděli lidé ve vesnici a nikdo ho neprozradil.

Sám Jelínek dostal povolání do transportu v dubnu 1945, když mu bylo deset let. Rodina se uchýlila do hájovny v lese a tam se dočkala osvobození.

Jeho babička Josefína Ledererová takové štěstí neměla. Z Lysé nad Labem byla deportována do Terezína a později zavražděna v Treblince. V lednu 2026 Jelínek při vzpomínkovém setkání v Senátu připomněl, že během holocaustu zahynulo celkem 23 jeho příbuzných. Mezi zavražděnými byla také jeho dětská kamarádka Hanka Taussigová, která s matkou zahynula v Osvětimi.

„Jejich akceptování našimi sousedy ve městě dodnes nemohu pochopit,“ řekl Jelínek později o norimberských zákonech.

Sedmnáctiletý Herschel Grynszpan postřelil v Paříži německého diplomata Ernsta vom Ratha. Když vom Rath 9. listopadu zemřel, posloužil atentát nacistům jako záminka k násilí, které organizoval sám režim.

Téhož večera promluvil v Mnichově Joseph Goebbels a nacistické oddíly vyrazily do ulic. Vlna pogromů zasáhla celé Německo, připojené Rakousko i zabrané české pohraničí. V Sudetech nacisté vypálili nebo poničili nejméně tři desítky synagog.

Těm událostem se říká Křišťálová noc, podle střepů z rozbitých výloh židovských obchodů. Historička Markéta Lhotová upozorňuje, že v kraji skláren si pod takovým označením může leckdo představit něco krásného a zářivého. Proto se dnes častěji používá výraz listopadový pogrom.

Liberecká synagoga byla v té době už zavřená. Podle Lhotové ji zapálili jako první v regionu. Protože hořela za denního světla, zachytila požár řada fotografií. Snímky ukazují plameny šlehající z oken, postupně se hroutící střechu i dav v okolních ulicích.

Při vzpomínkovém setkání v roce 2013 připomněl izraelský velvyslanec Gary Koren, že hasiči chrám nehasili. Jejich úkolem bylo především zabránit tomu, aby se oheň rozšířil na sousední domy.

Datum požáru se v pramenech liší, uvádí se 9., 10. i 11. listopad. Dobová reportáž, fotografie pořízené za světla a rozbor Markéty Lhotové však ukazují na odpoledne 10. listopadu 1938. Podrobnosti jsou v poznámce na konci článku.

Ohořelé zdi stály ještě několik týdnů.

Na začátku prosince 1938 se nad Libercem objevila vzducholoď LZ 130 Graf Zeppelin, sesterská loď Hindenburgu. Její let nad Sudety byl součástí nacistické propagandy před volbami 4. prosince, ve kterých obyvatelé zabraného území dodatečně volili poslance do říšského sněmu z jediné kandidátky. Výsledek měl potvrdit, že pohraničí patří k Německé říši. Z paluby vzducholodě padaly letáky vyzývající k hlasování pro Hitlera.

Muzeum Zeppelin ve Friedrichshafenu dnes ukazuje pohlednici z tohoto letu. Snímek byl pořízen nejspíš z okna některého z domů. Nad městem pluje vzducholoď a v pravé části je vidět synagoga.

Stojí stále na svém místě, ale už nemá kopuli ani krov.

V lednu 1939 ruinu strhla firma Jakob Fiedler. Závěrečné vyúčtování demolice je datované 19. června 1939. Na uvolněném pozemku vzniklo parkoviště.

Před nacistickým záborem žilo v Liberci kolem čtrnácti set Židů. Po válce se podle svědectví Pavla Jelínka i Federace židovských obcí do města vrátilo pouhých sedmatřicet původních židovských obyvatel. Jelínek mezi ně patřil.

Nejde o celkový počet těch, kteří válku přežili. Mnozí uprchlíci zůstali v zahraničí nebo se usadili jinde a někteří se do rodného města už vrátit nechtěli či nemohli. Číslo 37 vypovídá o návratu původní komunity, nikoli o všech přeživších libereckých Židech.

Židovská obec přesto po válce znovu vznikla. V roce 1948 měla podle Lexikonu východoevropských dějin Univerzity v Oldenburgu více než tisíc členů. Většinu ale tvořili lidé, kteří do Liberce přišli odjinud.

Počet členů obce v dalších desetiletích klesal. Židovský hřbitov v Ruprechticích za komunismu chátral a obec jej získala zpět až v roce 1992. Dnes tam stojí také památník se jmény obětí holocaustu.

Pavel Jelínek v Liberci zůstal. Později se stal předsedou židovské obce a podílel se na udržování paměti její předválečné historie. Liberecký kraj ho v roce 2018 označil za posledního žijícího člena předválečné židovské komunity ve městě.

Parkoviště na místě synagogy zůstalo až do roku 1997.

Změnu přinesl plán nové vědecké knihovny, jejíž historie byla sama o sobě připomínkou rozděleného města.

První německá veřejná knihovna vznikla v Liberci roku 1901, česká o tři roky později. V roce 1924 přibyla Bücherei der Deutschen, ústřední knihovna Němců v Čechách. Nacistická okupace znamenala uzavření české knihovny a zničení značné části jejího fondu. Po válce vznikla Státní studijní knihovna a v roce 1954 ji zasáhl další požár, který podle knihovny zničil přibližně 250 tisíc svazků.

Na konci dvacátého století byly knihovní fondy rozděleny mezi několik budov a skladů. Tehdejší ředitelka knihovny Věra Vohlídalová a architekt Radim Kousal prosazovali projekt, který by na místě nacisty vypáleného chrámu spojil veřejnou knihovnu s novou synagogou. Dům neměl sloužit jen čtenářům. Měl připomínat také německou, českou a židovskou minulost Liberce.

V roce 1995 se projekt dostal na nejvyšší politickou úroveň. Dne 30. října vzali v Drážďanech prezidenti Václav Havel a Roman Herzog pod záštitu dva česko-německé projekty, pravidelná setkávání mládeže a novou knihovnu v Liberci.

Česko-německá deklarace byla podepsána až 21. ledna 1997. Německá strana v ní uznala odpovědnost za nacistické zločiny, česká vyjádřila politování nad křivdami spojenými s poválečným vysídlením Němců. Obě vlády se dohodly, že rozdílné pohledy na minulost nebudou bránit rozvoji vzájemných vztahů. Z deklarace později vzešel Česko-německý fond budoucnosti, který na libereckou stavbu přispěl.

Architektonická soutěž proběhla v roce 1996. Budovu navrhl liberecký ateliér SIAL pod vedením Radima Kousala, spoluautorem byl František Bielik. Stavělo se v letech 1997 až 2000. Celý projekt včetně vybavení stál podle ČTK téměř 520 milionů korun. Vedle českého státu se na něm finančně podílely také Evropská unie, německá vláda, Česko-německý fond budoucnosti a švýcarský kanton St. Gallen.

Součástí knihovny je samostatná kamenná hmota synagogy, která vystupuje z proskleného nároží. Synagoga má vlastní vchod a modlitebnu v prvním patře.

Věra Vohlídalová v roce 2000 napsala, že nová modlitebna nemůže rozměry ani podobou nahradit synagogu z roku 1889. Podstatné podle ní bylo vytvořit místo, kde se budou moci Židé z regionu znovu setkávat, a zároveň nabídnout symbolické odškodnění za zničený chrám.

V synagoze se konají bohoslužby, slaví se židovské svátky a pořádají se výstavy, přednášky i komunitní setkání. Po desetiletích bez vlastního chrámu tak obec získala prostor, který skutečně používá.

Uvnitř jsou také předměty připomínající minulost. Podle židovské obce se tu uchovává ohněm poškozená Tóra z původní synagogy a symbolická zeď je postavena z kamenů jejích někdejších základů. Součástí prostoru je i expozice plánů a vyobrazení zničené budovy.

Starý chrám už obnovit nešlo. Některé jeho části se ale do nového vrátily.

Vohlídalová při slavnostním otevření označila stavbu za symbol podané ruky „nad vzájemnou minulostí do nové budoucnosti“. Knihovna dnes o projektu mluví jako o smíření tří kultur, které spolu na Liberecku žily.

Budovu slavnostně předali do užívání 9. listopadu 2000. Datum vybrali symbolicky, v den výročí listopadového pogromu.

Jewish Telegraphic Agency tehdy zaznamenala, že očekávaný protest neonacistů se nekonal. K židovské obci se podle agentury hlásilo přibližně sto lidí.

Čtenáři do nové knihovny vstoupili 8. března 2001. Ještě téhož roku získala budova titul Stavba roku. V srpnu 2001 přijel také německý kancléř Gerhard Schröder a synagogu označil za symbol naděje na mírový život bez etnických a náboženských křivd.

Po šestadvaceti letech je Stavba smíření běžnou součástí města. Lidé si sem chodí půjčovat knihy, studovat, setkávat se nebo navštěvovat kulturní akce. A vedle nich má své místo židovská obec, jejíž předválečný chrám stával na stejném pozemku.

V září 1938 odevzdal předseda židovské obce klíče od synagogy starostovi.

V listopadu 2000 se obec stěhovala zpátky do ulice, které se kdysi říkalo Na Skřivanech.

Emil Hofmann: Geschichte der Juden in Reichenberg, in Hugo Gold (ed.), Die Juden und Judengemeinden Böhmens, 1934

Markéta Lhotová: Křišťálová noc v oblasti Libereckého regionu, holocaust.cz, 2019
České slovo: Jak hořela synagoga v Liberci, 12. 11. 1938 (citováno Libereckým krajem, 2011)

Liberecký kraj: tiskové zprávy k výročí Křišťálové noci, 2013 a 2018

Židovská obec Liberec: Historie původní a nové synagogy

Federace židovských obcí v ČR: Vzpomínkové setkání ke Dni památky obětí holocaustu, 2026

Terezínská iniciativa: Den památky obětí holocaustu, 2026

ANU Museum of the Jewish People: The Jewish Community of Liberec

OME-Lexikon, Universität Oldenburg: Reichenberg/Liberec

Zeppelin Museum Friedrichshafen: Just a peaceful Zeppelin?

Věra Vohlídalová: Building of Peace and Reconciliation, LIBER Quarterly, 2000

Krajská vědecká knihovna v Liberci: Historie knihovny a tisková zpráva Stavba smíření slaví 25 let, 2025

Jewish Telegraphic Agency: zprávy z let 2000 a 2001

ÚSTR: studie o vzniku říšské župy Sudety

Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Česko-německý fond budoucnosti