Masakr u Dobronína: poválečná tragédie obestřená tichem

Když ve čtvrtek 19. srpna 2010 bagrista odebral první vrstvy zeminy z louky severně od Dobronína, věděl už jen málokdo, co tam přesně hledá. Místo bylo známé. Pole za železniční tratí směrem na Nové Dvory, mezi mokřinou a hájkem, kterému tu odjakživa říkali Budínka.

Vyšetřovatel jihlavské kriminálky Michal Laška měl k dispozici letecké snímky z roku 1952, geofyzikální průzkum z dubna, který určil anomálie pod travnatým povrchem, a několik výpovědí starousedlíků. Některé byly přesné, jiné mlhavé, všechny obtížně použitelné před soudem. Měl také mapu, kterou před více než šesti desítkami let v dětských letech zakreslil dvanáctiletý chlapec.

Toho chlapce zavolali do Dobronína podruhé. Jmenoval se Johann Niebler, narodil se v Dobroníně v roce 1933 a v květnu 1945 přišel o strýce, sedláka Franze Nieblera z Nových Dvorů. Když Niebler v dubnu 1945 zmizel z provizorního vězení v dobronínské hasičské zbrojnici, bylo jeho synovci jedenáct let. Po odsunu si vzpomněl, kudy v dětství procházel. V knihovně v Dobroníně mu místní knihovnice Marie Rychlá ukázala sedmnáct školních vysvědčení příbuzných obětí, která dva roky předtím náhodou objevila zastrčená za trámem.

Antropologové z Masarykovy univerzity nalezli první stehenní kost v metrové hloubce ještě téhož dne. Druhý den následovaly další. Z poškozené, mělké jámy o rozloze zhruba šestnácti metrů čtverečních vykopali během čtyř dnů celkem sto devět kostí, několik lebek, zbytky obuvi, kousky textilu a zrezivělou lopatu. Pozůstatky byly poházené přes sebe, ne uložené jako v řádném hrobě. Antropologové z Brna z nich postupně určili nejméně třináct mužů ve věku zhruba třiceti až šedesáti let.

A pak narazili na první problém celé kauzy.

Kosti byly v zemi šedesát pět let. Promíchané melioracemi z osmdesátých let, narušené traktorem, který tehdy zachytil dva nálezy a podle vyprávění místních musel práce na popud vedení JZD okamžitě přerušit. Část drobnějších kostí možná odnesla divoká zvěř. Hrob byl podle všeho jen narychlo zasypaný a mělký, takže pozůstatky brzy začaly procházet svrchní vrstvou půdy.

Antropoložka Petra Urbanová z Masarykovy univerzity v prosinci 2010 sdělila tisku závěr, který kriminalistům potvrdil, co tušili, a zároveň jim odebral hlavní důkaz. Stopy na kostech neumožňují jednoznačně určit příčinu smrti. Pamětníci popisovali ubití rýči, lopatami, krumpáči a sekerami. Antropologové to z dochovaného materiálu nedokázali ani potvrdit, ani vyvrátit. Mohlo jít o zranění, která se zachovala jen na měkkých tkáních. Mohlo jít o střelná poranění bez stopy v kosti. Mohlo jít o kombinaci obojího, nebo o něco jiného. Forenzní řemeslo má své limity a po dvou třetinách lidského věku v jihlavské hlíně je viditelnost minulosti omezená.

Zbývaly otisky DNA. Vzorky kostí putovaly do pražského Kriminalistického ústavu, ze kterého na konci prosince 2011 přišla první oficiální zpráva. Genetici stanovili devět odlišných profilů, všechny mužské. A pak, zdánlivě paradoxně, žádný z nich neodpovídal vzorkům příbuzných, kteří k porovnání své DNA poskytli.

Tento dílčí závěr působí drtivěji, než byl. Standardní jaderná DNA z kostí starých přes půl století bývá tak degradovaná, že přímou individuální identifikaci neumožní. V dalších měsících laboratoř pokračovala s analýzami Y‑chromozomu a mitochondriální DNA, které mužskou a mateřskou linii dokáží zachytit i tam, kde jaderný profil mlčí. V lednu 2012 dostala dcera Johanna Reznika z Kamenné, Mitzi Grzegorek žijící v německém Erdingu, dopis od české policie. Její otec byl identifikován se shodou 99,9 procenta. Postupně dostali kladné zprávy další pozůstalí. Z jedenácti ostatků, k nimž se podařilo dohledat srovnávací vzorky, se nakonec přiřadilo devět jmen. Totožnost Aloise Neubauera, sedláka z okolí, se zřejmě nikdy nepodaří potvrdit. Kriminalisté se totiž k jeho potomkům nedostali.

Co se na Budínce skutečně odehrálo, drží pohromadě tři druhy pramenů. Pozdější svědectví dvou žijících pamětníků, kniha BergersDorf německé spisovatelky Hermy Kennelové, vydaná v Německu v roce 2006 a česky v nakladatelství Paseka v roce 2011, a německé krajanské materiály. Mezi nimi především zpráva Fritze Hawelky, jihlavského Němce, válečného příslušníka wehrmachtu a poválečného předsedy spolku Iglauer Sprachinsel.

Pokud se tyto prameny navzájem překryjí, vzniká přibližně tato rekonstrukce. V sobotu 19. května 1945, deset dní po skončení války v Evropě, se v Dobroníně (do roku 1945 česky Německý Šicendorf, německy Deutsch Schützendorf) konala první poválečná taneční zábava. V hospodě se pilo a slavilo se konec okupace. V kraji byla čerstvá paměť šesti let německé převahy, konfidentství, mobilizací do wehrmachtu, vyvlastňování i osobních křivd, na něž si lidé pamatovali jmenovitě.

Pozdě večer, podle některých verzí již po půlnoci, se skupina opilých členů místní Revoluční gardy rozhodla zúčtovat s německými sousedy internovanými v hasičské zbrojnici. Najali si traktor. Podle pamětníka Vladislava Brtnického šlo o traktor jeho bratrance, který je s rodinou jednoho z obviněných spojoval. Na traktoru odvezli patnáct až sedmnáct mužů na louku Budínku, několik set metrů za vesnicí. Mužům podali rýče a lopaty a přinutili je vykopat si vlastní hrob. Pak je zabili. Druhý den ráno se ukázalo, že hrob byl příliš mělký. Z hlíny prý vyčnívaly ruce a nohy zavražděných. Další skupina internovaných Němců byla přinucena hlínu doházet pořádně.

Pokud to byla pravda, a v tomto bodě se prameny shodují natolik, že lze mluvit o velmi pravděpodobném scénáři, jednalo se o jeden z nejbrutálnějších doložených aktů poválečné msty na civilním obyvatelstvu na jižní polovině Vysočiny.

Mrtví měli jména, povolání a pole. Většinu z nich tvořili sedláci ze Šicendorfu, Dobronína a okolních vesnic. Z Kamenné, Nových Dvorů, Polné. Matthias Altrichter a Johann Reznik z Kamenné, Franz Czepl z Dobronína, Franz Niebler z Nových Dvorů. Mezi mrtvými byl podle dochovaných seznamů i učitel a místní policista. Z dvanácti pozdějších identifikací patřilo věkové rozpětí mezi muže od třiceti přibližně do šedesáti let. Podle všeho šlo o hospodáře a otce rodin.

V tomto bodě se etika příběhu stává nejtěžší. Všichni muži zavraždění na Budínce byli, alespoň podle dostupných pramenů, členy NSDAP. To je v sudetském pohraničí po roce 1938 informace silně nejednoznačná. Vstup do strany byl po anexi pro řadu lidí blíže administrativnímu úkonu než politickému vyznání, byť právní rámec poválečného Československa a německý zákon o tzv. denacifikaci to tak nečetly. Důležitější je jiné zjištění. Ve vyšetřovacím spisu ani v dohledatelných pramenech nelze žádnou z obětí přiřadit k aktivnímu jednání proti republice. Šlo o starousedlíky určené k odsunu, držené v hasičské zbrojnici a na statku Meruňkových za podmínek, které byly poválečným pravidlem, nikoli výjimkou. Strava, hygiena, ochrana před násilím v internačních zařízeních byly v této době v celém Československu mizerné.

Náhrobek z mrákotínské žuly, který v září 2012 přivezl Johann Niebler na ústřední hřbitov v Jihlavě, nese sedmnáct jmen. Ne třináct, ne dvanáct. Patří všem mužům, které širší dobronínská diaspora po válce hledala mezi pohřešovanými, i těm, jejichž ostatky se v zemi nikdy nenašly nebo jejichž totožnost se nepodařilo prokázat.

Podle jakého klíče byli vybráni právě tito a ne jiní, neví ani Niebler. „Zřejmě šlo o náhodný výběr,“ řekl jednou novinářce Janě Kodysové z Jihlavského deníku. Tato formulace, mezi řádky, vystihuje v jednom slově celý problém. Snaha najít v masakru logiku se odráží od opilého rozhodnutí venkovských mužů, kteří v noci po taneční zábavě převzali roli soudců, popravčích i hrobníků.

Druhý problém kauzy je čas. Mezi okamžikem činu a jeho prvním forenzním prozkoumáním uplynulo přesně sedmašedesát let. Za tu dobu v Dobroníně zemřela většina pamětníků, vyhasly archivy obecního zastupitelstva, vystřídaly se generace a postavily se nové domy. A přesto Budínka nezmizela z místní paměti úplně.

Mluvilo se o ní šeptem. V osmdesátých letech, při melioraci pole pro místní JZD, traktorista vyhrabal několik kostí. Práce byly podle dochovaných svědectví na pokyn vedení družstva přerušeny a pozemek vrácen do původního stavu. Začátkem devadesátých let na louku jezdily autobusy německých turistů, většinou bývalých dobronínských rodáků nebo jejich potomků. Kladli pietní věnce, vztyčovali dřevěné kříže, které někdo postupně rozebíral. V dubnu 2007 projednávala dobronínská obecní rada zprávu, kterou starosta Jiří Vlach, komunista, dostal od německého spolku. Šlo o článek Fritze Hawelky o hromadné vraždě v Šicendorfu z 19. května 1945. Podle zápisu měl starosta věc předat policii. Nestalo se.

v roce 2010 zachytilo první reakce v Dobroníně, dvaaosmdesátiletý Miloš Nepraš tehdejší ticho shrnul jednou větou. „Byl bych rád, kdyby se od toho odešlo pryč a nešťouralo se do toho.“ A jeho stejně starý soused Vladislav Brtnický, bratranec jednoho z hlavních podezřelých, odpověděl protikladem. „Byla to vyložená vražda, ať byl režim jakýkoliv. Měli to vyšetřit už dávno, dokud žili.“

Mezi těmito dvěma větami leží šedesát pět let, které český stát s případem strávil. Není v nich krutost. Je v nich únava.

Tím, kdo Budínce vrátil hlas, byl jihlavský regionální novinář Miroslav Mareš. Na jaře 2009 narazil na zmínku o „hromadné vraždě v Šicendorfu“ na německé jazykové mutaci Wikipedie. Zaujalo ho to natolik, že začal hledat dál. Brzy zjistil, že o tragédii už několik let píše německá publicistka Herma Kennelová, manželka Gerharda Köpernika, jehož děd byl bývalý starosta vesnice Kamenná a podle rodinných pamětí jedním ze zavražděných. Kennelová masakr zpracovala v dokumentárním románu BergersDorf, vydaném v Německu v roce 2006.

V květnu 2009 obdržel Mareš notářsky ověřené prohlášení Johanna Nieblera, že od května 1945 postrádá svého strýce Franze, který byl naposledy spatřen v dobronínské provizorní cele pod dohledem Revolučních gard. V létě téhož roku předal materiál k prošetření Krajskému státnímu zastupitelství v Brně. Brno věc shledalo důvodnou a předalo policii. Dne 23. října 2009 vyšel v Jihlavských listech Marešův článek Tajemství Budínky: česká louka, německý hrob. O necelý rok později nastoupili kriminalisté s archeology na pole. Za své vyšetřovací řemeslo dostal Mareš v květnu 2011 Cenu Karla Havlíčka Borovského, jako první regionální novinář v dějinách této ceny.

Tady přestává být kauza Budínka kriminálním případem a stává se historickou hádankou. Z jedenácti lidí, které policie během vyšetřování identifikovala jako vytipované pachatele, byla většina mrtvá. Vyslechnout se podařilo pouze dva. Roberta Kautzingera mladšího a jeho bratra Rudolfa. Oba účast na vraždách kategoricky popřeli. Oba během vyšetřování zemřeli. Robert mladší 23. února 2011 v jihlavské nemocnici, ve věku osmdesáti devíti let. Vyslýchán byl jako svědek, ne jako obviněný. „Nepamatuji se. Nevím, že ta louka Budínka tam je,“ řekl rok před smrtí.

Verzí, kdo to udělal, je v dochovaných pramenech několik a navzájem se nevylučují tak striktně, jak by se z prvních titulků mohlo zdát.

První a v české veřejnosti nejrozšířenější verze říká, že vraždili příslušníci místní Revoluční gardy. Vyřizovali si účty za válku, za udavačství, za majetkové křivdy nebo prostě jen z opojení a vzteku. Tuto interpretaci hájil hlavní vyšetřovatel Michal Laška a v zásadě se s ní ztotožnila i Herma Kennelová, podle níž šlo o „spontánní výbuch zloby na Němce, posílený alkoholem“. Podporují ji svědectví Brtnického i další stopa, na kterou narazil novinář Roman Martínek z týdeníku Sedmička Jihlava. Jeho pátrání na katastru nemovitostí žádný majetkový prospěch pozdějších českých uživatelů půdy oběti nedoložilo. Verze spontánní noční odplaty je tedy slučitelná s prameny, neobsahuje však konkrétní jména.

Druhá verze, kterou v roce 2011 přinesl publicista Václav Vlk v rozhovoru pro Českou televizi a která se opírá o Hawelkovu zprávu, posouvá těžiště do úplně jiné roviny. Vraždil prý německý Rakušan, sklář ze Šicendorfu Robert Kautzinger starší se svými dvěma syny Robertem a Rudolfem. Měli se mstít místním členům NSDAP za to, že je na začátku války poslali do koncentračního tábora. V této variantě je masakr vyřizováním účtů uvnitř německé komunity. Vraždili Němci Němce, byť pod hlavičkou českých Revolučních gard, ve kterých byl Kautzinger starší údajně nejaktivnějším členem.

Třetí verzi přinesl ve stejném dílu Reportérů ČT jejich kolega David Vondráček. Vraha Kautzingera potvrzuje, ale jeho roli vykládá jinak. Byl to „představitel revolučních Čechů, ač původem Němec“. Logikou této verze tedy nešlo o pomstu uvnitř německého společenství, ale o roli sudetského Němce, který se postavil do čela místní české odplaty.

A do toho přichází čtvrtá, intimnější rovina od Vladislava Brtnického. Podle něj mu jeho bratranec Robert Kautzinger mladší jednou v důvěře řekl, že na Budínku oběti odvezl, ale sám nezabíjel. Motiv prý byl prozaický a malicherný. Zavraždění sedláci je s otcem „připravili o koně“. Sám Kautzinger mladší ovšem v policejním výslechu o ničem takovém nemluvil. Brtnického svědectví je z druhé ruky a stojí na rodinné loajalitě i nepřátelství zároveň.

Co z těchto verzí lze považovat za doložené? Že rodina Kautzingerových se na masakru nějakou rolí podílela, je velmi pravděpodobné. Že Kautzinger starší organizoval samotnou jízdu na Budínku, je možné. Že motivem byla protinacistická pomsta německého komunisty, je v pramenech podloženo nejslabší linií důkazů. Vlastně jen interpretací Hawelkovy zprávy publicistou Vlkem, který v Hawelkově popisu vraždění „lopatami, krumpáči a rýči“ viděl analogii s metodami koncentračního tábora Mauthausen. To je hypotéza, ne fakt. A pamětník nejbližší rodině naopak motivaci ideologickou nezmiňuje a vykládá ji bezostyšně přízemně.

Pravdou tak nejspíš zůstává, že vraždila smíšená skupina, ve které stáli vedle sebe etničtí Češi i přinejmenším jeden etnický Němec, v podmínkách poválečné anarchie, opilosti, mladé Revoluční gardy a souhrnu motivací, které se těžko třídí na ideologické a osobní. Ta hranice v rozhodující noci pravděpodobně neexistovala.

Když policie v polovině srpna 2010 vyzvedávala první kosti, vzdálenost mezi tehdejším a dnešním Dobronínem rychle ukázala, že příběh nejde uzavřít prostým pohřbem. Anonymní obyvatel obce vztyčil na louce dřevěný kříž. V březnu 2011 ho někdo poškodil. V červenci 2011 instaloval místní aktivista Milan Litavský na témže místě nový. Tentokrát železný, kolejnicový, čtyři metry vysoký, s rudě natřenou dřevěnou výplní. V říjnu 2011 ho deset členů České strany národně sociální natřelo na růžovo a kolem rozestavělo šedesát čtyři dřevěných křížků na památku českých obětí nacistického masakru ve Velkém Meziříčí. Druhý listopadový den křížky někdo odnesl.

V Dobroníně se mezitím schylovalo k druhému, formálnímu sporu. Pozůstalí, zastoupení Johannem Nieblerem, chtěli na místním hřbitově postavit žulový pomník o rozměrech metr čtyřicet na metr. Porušovalo to místní hřbitovní řád. Zastupitelstvo si vymínilo zmenšení a podmínku, že na pomníku budou jen jména prokazatelně identifikovaných obětí, ne všech sedmnácti pohřešovaných. Pak se uvažovalo o referendu. Starosta Vlach nejdřív celou věc popíral slovy „co není v kronice, tak se nestalo“. Pozdější vstřícnost si žádal vykoupit tím, aby na pomníku nebylo, že vraždili dobronínští občané.

Pozůstalí ustoupili. Ze Ždírce, který v anketě uložení ostatků na svém hřbitově schválil, Niebler nakonec ustoupil také. Dvanáct identifikovaných obětí bylo v září 2012 pietně pohřbeno na ústředním hřbitově v Jihlavě, pod žulovým křížem s napsanými sedmnácti jmény. Pohřeb trval dvě hodiny.

Pamětní deska se nachází v kostele svatého Václava ve Ždírci, ne v Dobroníně. Visí pod původním rozměrným dřevěným křížem a má dvojjazyčný nápis. „Památce a vzpomínce našim otcům, kteří zemřeli v květnu 1945 u Dobronína. Příbuzní.“

Dne 27. prosince 2012 vyšetřovatel Michal Laška oznámil ukončení vyšetřování. Závěrečnou zprávu si vyhradila krajská státní zástupkyně. Do té doby policie případ nekomentovala. V říjnu 2013 zástupkyně rozhodnutí potvrdila a kauzu Budínka odložila. Tři důvody se ve veřejných výstupech vystřídaly. Čin je po dvaceti letech promlčen, většina vytipovaných pachatelů zemřela a podle zákona č. 115/1946 Sb., tzv. Mareš‑Beneš zákona, často zjednodušeně označovaného jako amnestie na poválečné zabíjení Němců, se na činy spáchané v období od 30. září 1938 do 28. října 1945 ve jménu boje za znovunabytí svobody nepoužila trestnost, pokud sloužily spravedlivé odplatě. Jak konkrétně by tento zákon na Budínku dopadl, nikdy nedostalo soudní výklad. Žádný proces se nekonal.

zachytila s lakonickým komentářem. „Beru to jako další kriminální případ. Nemám s tím problém. Nevidím v tom nic, co by Čechům mělo podrážet nohy, i toto je česká historie, co si budeme nalhávat. A je dobré o tom vědět.“Lašku, který souběžně řešil i nedořešený masakr v Postoloprtech, novinářka Eliška Bártová tehdy na serveru Aktuálně.

V srpnu 2012 se ještě krátce mluvilo o možném třetím hrobě někde v okolí Dobronína. Měl v něm ležet zhruba dvacetiletý Sepp Hondl ze Šlapánova. Stopu se nepodařilo prošetřit. Možná tam je. Možná ne.

S vysokou mírou jistoty platí toto. Na louce Budínka a v lokalitě U Viaduktu nedaleko Dobronína leží společně nejméně šestnáct mrtvých mužů německé národnosti, kteří v Československu žili před rokem 1938 a kteří byli v polovině května 1945 internováni v dobronínské hasičské zbrojnici jako Němci určení k odsunu. Devět ostatků se podařilo individuálně identifikovat. Antropologický nález vylučuje přirozenou smrt s následným pohřbením na hřbitově. Ostatky byly poházené přes sebe v mělké jámě, společně se zbytky civilního oblečení a nářadí.

Velmi pravděpodobně byli zavražděni. Přímé forenzní určení mechanismu smrti se z dochovaných kostí nepodařilo, ale kombinace pramenů to ve své souhrnné váze nepřipouští jinak. Pozdější svědectví, dochované seznamy pohřešovaných, geografická přesnost dětského vzpomínání Johanna Nieblera, opakovaná rodinná tradice na obou stranách hranice. Lidé sami nezakopávají sami sebe.

Nejisté jsou pachatelské okruhy a jejich vzájemné poměry. Rodina Kautzingerových se na věci nejspíš podílela, ale s jakou rolí, v jakém složení a s jakou motivací, prameny rozsoudit nedokáží. Stejně nejistá je hranice mezi spontánní davovou akcí a předem plánovaným útokem. Mezi politickou pomstou, ekonomickým vyřizováním účtů a osobní zlobou. Mezi tím, co dělali Češi v noci po taneční zábavě, a tím, co je k tomu vedlo.

Co je doloženo a co zůstává v hlíně, dělí v případě Budínky tenká, ale nepřekročitelná čára. Příběh se nedá uzavřít rozsudkem, protože pachatelé nežijí. Nedá se uzavřít ani jednoduchým morálním verdiktem typu „Češi po válce zabíjeli i Němce, kteří se ničím neprovinili“. Byť je to pravda, je to také jen jedna z mnoha pravd o květnu 1945, a zacházet s ní izolovaně by znamenalo přepsat dějiny v opačném směru, než to dělala čtyři desetiletí komunistická historiografie. Nedá se ani uzavřít připomínkou, že „i nacisté páchali zločiny“. Jako věcný argument to v případě konkrétních mužů z hasičské zbrojnice nestojí na ničem doloženém o nich samých.

Co tato kauza ukazuje, je něco mnohem těžšího. Že konec války nebyl čistá čára mezi vítězi a poraženými, ale špinavý prostor mezi pomstou, strachem, kolaborací, majetkem, alkoholem a lokální mocí. A že práce na něm, pokud má smysl, znamená dvě věci najednou. Dovolit obětem mít jména a zároveň odmítnout snadné morální zaokrouhlení v kterémkoliv směru.

Nejtvrdší na Budínce ovšem není ani samotná noc 19. května 1945. Nejtvrdší je šedesát pět let mezi ní a srpnem 2010. Lidé v Dobroníně věděli nebo tušili. Někteří, jako Vladislav Brtnický, věděli velmi přesně. Stát se o věc nezajímal. Obec ji skryla pod zem. Komunistický režim z toho neudělal téma, protože by mu kazilo zjednodušený obraz spravedlivého vyrovnání s německým živlem. Polistopadové Česko se k tomu dlouho dostávalo s opatrností, která je u tématu odsunu vždy větší než u jiných.

A když se Budínka v roce 2010 konečně otevřela, neotevřela jenom hrob. Otevřela se s ní i další bitva. Ne o to, zda tam mrtví leží, ale o to, smíme‑li si připustit, že po válce byli zavražděni civilisté německé národnosti, a že uznat jejich smrt neznamená omlouvat nacismus nebo zpochybňovat smysl odsunu.

Mnoho lidí se chová, jako by tato podmíněnost neexistovala. Jako by každé uznání jedné viny automaticky umazávalo vinu druhou. Historicky to ovšem tak není.

Lidice nepřestaly existovat tím, že existuje Budínka. A Budínka nepřestane existovat tím, že existují Lidice.

V září 2012 přivezli pozůstalí na ústřední hřbitov v Jihlavě dvanáct ostatků a sedmnáct jmen. Pohřbili je pod žulový kříž z Mrákotína. Kdo má v této kauze morální převahu, žádné rozsudky nestanovily. Spravedlnost, pokud o ní v této věci ještě má vůbec smysl mluvit, zůstala v podobě, kterou jí v Jihlavě nechal Johann Niebler.

Jako náhrobek se sedmnácti jmény, dvanácti ostatky a jednou pomlčkou mezi nimi.

A nad nimi nebe.....🕯️

Poznámka k pramenům:

Klíčové faktické údaje (datum, počty ostatků, lokality, časová osa vyšetřování) vycházejí z reportáží Českého rozhlasu, Jihlavského deníku a České televize z let 2010 až 2014, závěrečných výstupů Krajského státního zastupitelství v Brně a článků Miroslava Mareše v Jihlavských listech (zejména „Tajemství Budínky“, 23. 10. 2009).

Rekonstrukce noci 19. května 1945 stojí převážně na svědectvích pamětníků Vladislava Brtnického a Miloše Nepraše a na knize Hermy Kennelové BergersDorf (Paseka, 2011).

Hypotéza Kautzinger ve verzi „pomsta německého komunisty“ pochází z výkladu publicisty Václava Vlka, opřeného o zprávu Fritze Hawelky. Soudně potvrzená nikdy nebyla.