Článek
Noc z 20. na 21. května, silnice z Chebu do Františkových Lázní
Praporčík Alois Kriegl a strážmistr František Koranda stáli na hlavní komunikaci s rozkazem, který nepřipouštěl výklad: nedovolit žádnému vozidlu opustit město Cheb, v krajním případě i palbou. Krátce po půlnoci se proti nim rozsvítila světla motocyklu, který se hnal vstříc Františkovým Lázním. Kriegl ho zastavoval gestem i hlasem. Stroj nezpomalil a o vlásek minul oba policisty. Padl rozkaz k palbě. Dva muži v sedle motocyklu, sudetští Němci, zůstali ležet na silnici.
Šest let nato budou oba českoslovenští policisté v koncentračních táborech. Kriegl zemře v Sachsenhausenu v červenci 1942, Koranda se z Dachau vrátí, ale jen aby týden po osvobození podlehl prodělanému utrpení. V květnu 1938 však jejich incident posloužil dvojí propagandě: Berlínu jako důkaz českého „teroru proti Němcům“, Praze jako bezděčné potvrzení, že hranice už nejsou jen čára na mapě, ale ostře střežené pásmo.
A přesně to bylo politickým smyslem opatření, která vláda Milana Hodži vyhlásila o pár hodin dříve.
Cesta k 20. květnu
V březnu 1938 přestala existovat Rakouská republika. Anšlus posunul československé hranice se třetí říší o stovky kilometrů a obnažil jižní bok země, který už nešlo zajistit připravovaným pohraničním opevněním.
Druhým dějstvím se mělo stát Československo — že to není paranoidní hypotéza, ale plán, věděla pražská vláda od listopadu 1937, kdy se k tzv. Hossbachovu protokolu z Hitlerovy porady dostala jen v nejhrubších rysech. Konkrétnější obrysy přepracovaného plánu „Fall Grün“ zprostředkoval později dvojitý agent Paul Thümmel z německé abwehru, ale jeho varování o útoku plánovaném na 21. srpna 1938 bylo na jaře 1938 v Praze hodnoceno spíše skepticky.
Mezitím se Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, která se po anšlusu stala otevřeně pprodlouženou rukou Berlína, držela linie zformulované 28. března v říšském kancléřství, klást československé vládě podmínky, jež nemůže přijmout.
Karlovarské požadavky z 24. dubna 1938 byly přesně tímto příkladem. Hodžův kabinet mezitím připravoval národnostní statut. Když jej 19. května SdP odmítla, bylo jasné, že politické řešení uvnitř republiky se vzdaluje.
Agentura Konrad a deset divizí v Sasku
Mimořádná opatření 20. května nepřišla z politické úvahy, ale z konkrétních zpravodajských zpráv. Klíčovým zdrojem byl důstojník německé branné moci, který československému 2. (zpravodajskému) oddělení Hlavního štábu pod krycím jménem Karl Lange (občas uváděno jako agentura „Konrad") předával informace o pohybech jednotek ve východním Sasku a severovýchodním Bavorsku.
Z analýzy zpráv z 18. a 19. května vyplývalo, že se zde seskupují části deseti německých divizí. K tomu se přidaly hlášení britských zpravodajců a obavy z toho, že nacistické Německo zopakuje rakouský scénář — politická provokace, pak rychlý vpád pod záminkou ochrany místních Němců. Spouštěčem měly údajně být obecní volby konané po etapách v květnu a červnu, jejichž první kolo připadalo právě na 22. května.
Na mimořádném zasedání vlády večer 20. května padlo rozhodnutí. Formálně nešlo o mobilizaci v ústavním smyslu — tu by musel vyhlásit prezident republiky. Šlo o „mimořádná vojenská opatření“ vydaná ministrem národní obrany, nastoupil 1. ročník I. zálohy (ročník 1935) a předem vybraní starší záložníci určení pro aktivaci zvláštních útvarů.
Toto rozlišení nebylo bezvýznamné, v dobové diplomacii umožňilo Praze vyhnout se obvinění, že mezinárodní situaci eskaluje.
Čísla, která rozhodují
Mírová armáda Československa čítala těsně před květnovou krizí necelých 200 000 vojáků v sedmnácti pěších a čtyřech rychlých divizích, k tomu zhruba 50 000 záložníků v aktivní evidenci. Mobilizační potenciál státu, součet první a druhé zálohy podle statistik ministerstva národní obrany, dosahoval přibližně 1 800 000 mužů.
Květnové povolávací rozkazy nastavily mnohem skromnější laťku. Šlo o jediný ročník první zálohy, tedy muže ve věku zhruba třiadvaceti let, kteří měli aktivní službu za sebou nejčerstvěji, plus předem vytipované specialisty, spojaře, řidiče, příslušníky leteckých útvarů a obsluhy zvláštních zbraní.
Celkem k tomu přibyly „řádově desítky tisíc“ technických specialistů, jak situaci shrnul historik Vojenského historického ústavu. Početní stav armády se podle materiálů Karla Straky zvýšil během několika dní na 383 000 mužů, jiné prameny, opírající se o odlišný způsob započítání zvláštních útvarů, udávají 370 000 až 371 000. Reálné navýšení tedy činilo zhruba 170 000 až 180 000 mužů -pětkrát méně, než kolik bude Praha mobilizovat v září.
Souběžně se zdvojnásobil početní stav Stráže obrany státu, smíšeného sboru četníků, policistů, finanční stráže a armádních posil. Z přibližně 15 000 mužů v míru vyrostla SOS prakticky přes noc na zhruba 30 000 a obsadila pohraniční stanoviště v plné palebné připravenosti.
Aktivovalo se také protiletadlové dělostřelectvo, poprvé od první světové války zaujalo palebná postavení, opřít se mohlo zejména o asi 140 kanonů 8,35 cm vzor 22, doplněných o starší kusy z dvacátých let.
Hlavní obranná postavení v severních a západních Čechách a na severní Moravě byla částečně obsazena tehdy už solidně budovaným systémem těžkého opevnění — z 263 těžkých objektů, které budou na podzim stavebně dokončeny, jich na jaře 1938 stálo a bylo bojeschopných odhadem několik desítek, většina na opavském a ostravském úseku.
Nástup proběhl rychle a disciplinovaně. Dezerce byly minimální a podle dostupných pramenů se na rozdíl od září netýkaly ani sudetských Němců nebo maďarských odvedenců v masovějším měřítku.
Bez plného mobilizačního doplnění ovšem zůstala obranná sestava neúplná, šlo o politicky působivý signál, vojensky však polovičaté řešení. Mimořádná opatření začala být postupně tlumena od 7. června a útlumová fáze se uzavřela k 22. červnu 1938. Záložníci se vrátili domů zhruba po čtyřech týdnech ve zbrani.
Mezinárodní reakce
Diplomatický dopad byl zprvu pro Prahu vlídný. Britský velvyslanec v Berlíně Nevile Henderson sice tlumeně, francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet rezolutněji, dokonce i sovětský komisariát naznačili Berlínu, že situaci sledují.
Německá strana popřela jakékoli útočné záměry a po vzájemném ujištění, že žádná další eskalace se neplánuje, krize na velmocenské rovině během několika dní opadla. V československém tisku to vyznělo jako diplomatické vítězství a tady začíná to nejzajímavější.
Z dnešního zpětného pohledu, jak připomínají historikové Univerzity obrany, byl výsledek na mezinárodní scéně pro Prahu spíše debaklem zatímco doma získala vláda renomé pevné ruky, na vnějším fóru se postupně etablovala interpretace, že Československo „přehnaně mobilizovalo“ kvůli pohraniční menšině.
Chtěli vůbec Němci v květnu zaútočit?
Otázka, zda Praha zabránila bezprostředně chystanému útoku, nebo zda reagovala přehnaně na nejednoznačné indicie, patří k těm, kde se historiografie dodnes neshoduje.
Starší česká i část západní odborné literatury 60. až 80. let pracovala s představou, že květnové opatření odvrátilo úder. Novější výzkum, jak jej shrnuje mimo jiné Karel Straka, tuto interpretaci výrazně oslabuje. Pohyby Wehrmachtu v Sasku skutečně probíhaly, ale jejich operační smysl byl podle dostupných německých archivních pramenů jiný, zčásti se mělo jednat o rutinní přesuny, zčásti přípravy na pozdější srpnové manévry, jež se měly stát skutečnou demonstrací síly poblíž československých hranic.
Tato revize ale neznamená, že československá vláda jednala unáhleně. Z perspektivy 20. května 1938 byly zpravodajské zprávy konzistentní, anšlus byl tři měsíce starý, sudetoněmecká scéna byla zradikalizovaná a politické řešení uvázlo. Rozhodnutí bránit se preventivně bylo v té chvíli racionální, ať už útok zrovna hrozil, nebo ne.
Daleko jistější je pak dohra celé situace. Hitler vnímal květnové dny jako osobní ponížení, domnělé vítězství Prahy a domnělou kapitulaci Berlína před demokratickými mocnostmi. 30. května 1938 podepsal novou direktivu k „Fall Grün“ s úvodní větou, kterou si dnes citují všechny učebnice: že je jeho neměnným rozhodnutím rozbít Československo vojenskou akcí v dohledné době.
Datum stanovil nejpozději na 1. říjen 1938. Cesta k Mnichovu se zdá jako pevně narýsovaná trajektorie, kterou ani diplomacie západních mocností už nedokázala, nebo nechtěla vychýlit.
Co po sobě květnová částečná mobilizace zanechala?
Krátkodobě květnová opatření posílila sebevědomí armády i civilní společnosti. Hlášení i dobové deníky shodně mluví o citelně vyšší morálce. Drtivá většina povolaných záložníků nastoupila bez prodlení, mezi výjimkami převažovali sudetští Němci, z nichž někteří přešli hranice.
Důležitější ale byl dlouhodobý vedlejší účinek, německá zpravodajská služba získala detailní obraz československých mobilizačních postupů. Tahle informační výhoda se Praze v září 1938 vrátila jako bumerang.
Srovnání čísel obou mobilizací ukazuje, o jak diametrálně odlišnou akci v září šlo. Zatímco v květnu nastoupil jeden ročník zálohy a navýšení činilo necelých 180 000 mužů, zářijová mobilizace ze 23. září 1938 povolala osmnáct ročníků první zálohy a náhradní zálohy plus specialisty z druhé zálohy — všechny muže do čtyřiceti let.
Početní stav vyrostl na 1 128 110 vojáků, z toho 48 000 důstojníků a 9 000 rotmistrů. Tři čtvrtiny povolaných se hlásily u svých útvarů do dvaceti čtyř hodin od vyhlášení. Mobilizační výzvy podle dochovaných hlášení neuposlechla zhruba desetina dotčených, hlavní podíl tvořili sudetští Němci, z nichž v září nastoupilo jen kolem 40 procent.
Pro úplnou válečnou sestavu měla armáda k dispozici 350 tanků (z toho páteř tvořily moderní LT vz. 35), zhruba 5 000 dělostřeleckých hlavní, 950 bojových letadel a 263 dokončených těžkých objektů opevnění doplněných o 9 632 lehkých objektů. Plánovaná válečná sestava čítala 12 hraničních oblastí, 21 pěších a 4 rychlé divize, organizované do čtyř armád a zálohy hlavního velitelství.
Pro pochopení květnové krize jsou ovšem i důležitější věci než čísla. Květen byla poslední chvíle, kdy první republika mohla věřit, že odhodlání bránit se demonstrované navenek může v Evropě 30. let ještě něco znamenat.
Mnichovská dohoda ze 30. září 1938 tuto víru vyvrátila.
Důstojníci jako Kriegl a Koranda z chebského incidentu, kteří v květnu jen konali dle rozkazů, za to zaplatili o pár let později životem.
Poznámka k pramenům:
Početní údaje květnové mobilizace jsou přebrané primárně ze studie Karla Straky publikované Vojenským historickým ústavem (Částečná mobilizace v květnu 1938: od domněnek k faktům, vhu.cz) a z Vojenskohistorického kalendáře Univerzity obrany (květen 2018).
Srovnávací čísla k zářijové mobilizaci pocházejí z portálu armada.vojenstvi.cz, příslušného hesla české Wikipedie (opírajícího se mimo jiné o práce Pavla Šrámka) a článku Miroslava Adamce na Seznam Médium.
Detaily chebského incidentu z dokumentace policejního praporu SOS Falknov. Širší politický kontext včetně role agenta Paula Thümmela a karlovarských požadavků shrnuje publicistický článek časopisu 100+1 a navazující historiografie Roberta Kvačka (Nad Evropou zataženo).
Pro mezinárodněpolitické pozadí a otázku, zda Hitler v květnu 1938 skutečně plánoval útok, zůstávají klíčové práce Igora Lukese (Czechoslovakia between Stalin and Hitler) a — pro německou stranu — edice „Fall Grün“ v Akten zur deutschen auswärtigen Politik.
Některá konkrétní čísla (např. zastoupení etnických Němců v zářijové mobilizační sestavě) se v pramenech mírně rozcházejí; uvádím verze, které se opírají o nejnovější československé výzkumy.
