Volyňský masakr - cesta k tragédii

Neděle 11. července 1943, krátce po sedmé hodině ranní. V polském katolickém kostele ve vsi Poryck na Volyni začíná bohoslužba. V lavicích sedí přes sto věřících, převážně žen, dětí a starců. Muži jsou buď ve válce, nebo se skrývají v okolních lesích. U oltáře stojí čtyřiačtyřicetiletý farář Bolesław Szawłowski, kněz, který v obci sloužil několik let a byl znám tím, že se pokoušel udržovat kolegiální vztahy s pravoslavným duchovenstvem v okolí. Za pár minut se rozlétnou dveře a dovnitř vpadne ozbrojený oddíl. Než skončí dopoledne, bude v kostele a v okolních uličkách přes dvě stě mrtvých. Farář bude zastřelen před oltářem, střelou do zad, uprostřed mše. Vesnice, ve které Poláci, Ukrajinci a Židé žili vedle sebe po generace, přestane jako polská komunita existovat.

Ve stejnou nedělní hodinu se scéna opakuje na téměř stovce dalších míst současně. Vesnice Chrynów, Zabłoćce, Kisielin, Krymno a další. Někde zabíjejí sekerou, jinde střílejí, na několika místech zapalují stodoly, ve kterých se lidé skryli. Do konce léta 1944 zahyne na Volyni a přilehlé východní Haliči mezi padesáti a sto tisíci polských civilistů. Zabíjí Ukrajinská povstalecká armáda ve spolupráci s částí místního obyvatelstva. Polské odvetné akce zabijí zhruba deset až dvacet tisíc Ukrajinců. Volyňští Češi ztratí v masakru tři sta až čtyři sta krajanů, obvykle napadených jako součást polských komunit.

Aby čtenář rozuměl, jak se z pokojného volyňského venkova mohla stát v roce 1943 vražedná krajina, musí se vrátit o dvacet let dozadu. Ke chvíli, ve které jiný, o generaci starší spisovatel otevřel svou životní knihu obrazem, který se do jeho generace zapsal jako společná zkušenost.

Ukrajinský autor Ulas Samčuk začal ve třicátých letech psát románovou trilogii Volyň. V jejím prvním díle vychází volyňský sedlák časně ráno na pole a vidí, jak přes noc za humny vyrostla nová vesnice. Nový plot, nový dřevěný dům, cizí lidé, kteří tam včera nebyli. Scéna je literární, ale její kořeny sahají do statistiky. Do roku 1939 přišlo na Volyň zhruba osm až devět tisíc vojenských osadnických rodin, tedy asi čtyřicet tisíc osob. K tomu civilní kolonisté a přirozený růst polského obyvatelstva. Ukrajinská historiografie počítá celkově přes tři sta tisíc, polští historici konzervativně méně. Rozdíl vysvětluje, kdo koho počítá jako osadníka a kdo započítává i městský růst.

Ať už je přesné číslo jakékoli, Samčukova scéna byla realita, kterou zažily tisíce volyňských sedláků. A byla to jedna z prvních zkušeností, které se za dvacet let staly součástí přesvědčení, že polský stát je něčím cizím a nepřátelským.

Nebude to hledání jediné příčiny toho, co se stalo v Porycku v tu červencovou neděli. Tuto událost polská tradice nazývá volyňský masakr nebo krvavá neděle a ukrajinská historiografie zpravidla volyňská tragédie nebo antipolská akce. I její pojmenování je v obou zemích předmětem politického sporu. Polský Sejm v roce 2016 formálně označil události za genocidu. Ukrajinský stát tento termín odmítá a používá formulaci o oboustranném etnickém konfliktu. Většina západní historiografie, včetně Timothyho Snydera a Grzegorze Motyky, hovoří o etnické čistce s genocidními rysy. Jde o víc než akademický spor. Pojmenování určuje odpovědnost.

Jediná příčina masakru neexistuje. Sešly se čtyři věci, bez kterých by se neodehrál v podobě, kterou znal Poryck. Zaprvé ideologie ukrajinských nacionalistů, kteří přijali vizi etnicky čistého ukrajinského státu a legitimizovali fyzickou likvidaci menšin. Zadruhé dvě totalitní okupace, sovětská a německá, které rozvrátily společenské normy a normalizovaly masové násilí, včetně holokaustu, který na Volyni zavraždil odhadem dvě stě padesát až tři sta tisíc Židů. Zatřetí konkrétní rozhodovací kontext roku 1943, kdy velitelé Ukrajinské povstalecké armády očekávali blížící se konec války a chtěli etnicky vymezit území pro budoucí ukrajinský stát. Začtvrté dvacet let zkušeností volyňského obyvatelstva s polským státem v letech 1921 až 1939, které vytvořily prostředí, ve kterém etnická čistka našla dost lidí ochotných ji provést.

Tento článek se věnuje jen čtvrtému faktoru, protože o něm se v české veřejnosti mluví nejméně. Ne proto, aby ostatní zlehčoval, ale aby doplnil obraz o zapomenutou vrstvu.

Většina českých čtenářů by dnes na mapě Volyň ukázala jen s obtížemi. Jde o oblast dnes rozdělenou mezi Ukrajinu, Bělorusko a Polsko, ale své jádro měla vždy v západní části dnešní Ukrajiny, mezi řekami Bug a Sluč. Její centra jsou Luck, Rovno, Kremeňec a Kovel. Krajinou jsou to lesnaté nížiny s bažinami a písčitými plošinami, obtížně obdělávatelné, ale s pověstí země s laciným obilím a bohatými sady.

Historicky Volyň patřila po dělení Polska v roce 1793 do ruského impéria. To je zásadní odlišnost od sousední Haliče, která připadla Rakousku a měla dalších sto padesát let jinou zkušenost. Haličský Ukrajinec mluvil ukrajinsky legálně, chodil do ukrajinských škol, patřil k řeckokatolické církvi uznávající papeže a byl součástí evropského politického prostředí s parlamentem a stranami.

Volyňský Ukrajinec žil v úplně jiném světě. Řeckokatolická církev, která zde do konce osmnáctého století sloužila většině obyvatel, byla v roce 1839 carským výnosem zrušena a všichni věřící převedeni na pravoslaví. Ukrajinština byla zakázána v tisku, ve školách i v divadle. Ukrajinská literatura se pašovala z Haliče jako v Čechách za Bacha zakázané knihy.

Volyň také nebyla vnitřně jednotná. Sever, kolem Kovlu, byl chudší, bažinatější, s nižší gramotností a slabší politickou strukturou. Jih, kolem Kremence, měl vinice, byl vzdělanější a s hlubší tradicí řeckokatolictví. Právě jižní Volyň se v roce 1943 stala hlavním jevištěm masakru.

Etnicky byla Volyň pestrá. Z necelých milionu čtyř set tisíc obyvatel bylo asi 68 procent ukrajinských pravoslavných rolníků. Zbylou třetinu tvořili Poláci (převážně ve městech a jako pozemková šlechta), Židé (v malých obchodních městech, takzvaných štetlech), Němci (v uzavřených kolonistických vesnicích od dob Kateřiny Veliké), Rusové (jako úředníci a duchovenstvo) a Češi. Ano, právě Češi, po tisících. Zhruba třicet tisíc potomků kolonistů z šedesátých let devatenáctého století, kdy carská vláda zvala do Volyně české evangelíky a hospodáře. Měli vlastní vesnice s názvy jako Český Malín, Kupičov, Boratín nebo Kvasilov. Vlastní evangelické sbory. Vlastní hospodářská družstva.

V roce 1943 zahynulo v masakru tři sta až čtyři sta volyňských Čechů, obvykle jako součást napadených polských komunit.

Tato skládanka byla po sedmdesát let stabilní. Vedle sebe koexistovaly různé jazyky, víry a způsoby života bez velkých třenic. Ne že by tam nebylo napětí, ale bylo zvládnutelné.

Volyň se stala součástí meziválečné druhé Polské republiky nikoli podle přání obyvatel, ale jako výsledek dvou dohod, které dvě strany uzavřely přes hlavy třetí.

První byla varšavská smlouva z dubna 1920. Symon Petljura, vůdce nové Ukrajinské lidové republiky, potřeboval spojence proti bolševikům. Nabídl Polsku, že se výměnou za vojenskou pomoc vzdá nároku na západní Volyň a Halič. Petljura sám byl komplikovanou postavou. Ve své vlastní kariéře se zapletl do události, kterou Ukrajinci dodnes neradi připomínají. Za jeho vlády v letech 1919 až 1920 proběhly na Ukrajině rozsáhlé pogromy, ve kterých jednotky formálně podřízené jeho velení zabily podle odhadů historiků jako Nahum Gergel nebo Henry Abramson kolem padesáti až šedesáti tisíc Židů.

Některé odhady sahají výš, k sto tisícům, ale metodologicky jsou méně střízlivé. Petljura se od pogromů rétoricky distancoval a některé velitele nechal potrestat, ale efektivní kontrolu nad svými jednotkami neměl a odpovědnost za rozsah tragédie padá na jeho vládu. Zavražděn byl v Paříži v roce 1926, oficiálně jako pomsta za pogromy.

Bez Polska by ale Petljura proti Rudé armádě neměl šanci, a on to věděl. Podepsal, protože alternativa byla horší. Spojenecké tažení dosáhlo v květnu 1920 Kyjeva, aby ho vzápětí ztratilo. Sovětská protiofenziva postupovala až k Varšavě, kde ji zastavil takzvaný zázrak na Visle. Následná polská ofenziva zatlačila Sověty daleko na východ.

V březnu 1921 se v Rize podepisoval mír. Sovětský svaz a Polsko si Ukrajinu rozdělily. Petljura u jednání nebyl. Dozvěděl se výsledek z novin. Jeho armáda byla internována v polských táborech, kde vojáci žili roky ve stanech bez občanství. Polsko dostalo do správy Volyň, kterou obývalo obyvatelstvo, jež se ho nikdy neptalo, jestli chce být Polákem. V červenci 1921 bylo zřízeno Volyňské vojvodství s hlavním městem v Lucku. A začal experiment, který skončí katastrofou.

Slovo polonizace zní abstraktně. V praxi šlo o velmi konkrétní věci, které se sedláka a jeho rodiny dotýkaly každý den.

Nejviditelnější věcí byla kolonizace. Polský stát nabídl vyslouženým vojákům polsko-sovětské války půdu na východních územích. Podmínkou byla polská národnost, katolická víra a vojenské zásluhy. Průměrný příděl byl kolem třiceti hektarů, tedy šestinásobek toho, co obhospodařoval místní ukrajinský rolník. Půda se brala ze zrušených ruských státních statků a z parcelace šlechtických velkostatků. Vznikaly nové vesnice s polskými názvy jako Osada Krechowiecka nebo Osada Hallerowo, plánované jako uzavřené celky s vlastní školou, kostelem, obchodem a četnickou stanicí.

Pro místního ukrajinského sedláka to byl každodenní šok. Sedlák čekal od pádu carismu na pozemkovou reformu, která by mu dala víc půdy. Reformu polský stát skutečně provedl, ale v ukrajinských okresech ji provedl tak, že velkou část půdy přidělil cizincům. Zůstat s třemi hektary, když soused dostane třicet, není racionální fakt. Je to trvalé ponížení.

Druhou vrstvou byla škola. V roce 1924 přijal Sejm zákon, který na východních územích rušil ukrajinské školy všude, kde vedle žilo dost polských dětí, aby vznikla „potřeba“ polské výuky. Na Volyni bylo v roce 1922 přes 400 ukrajinských elementárních škol. V roce 1937 jich zůstalo osm. Zbylé byly transformovány na dvojjazyčné nebo rovnou polské. Kritici polského školského systému mají pravdu, že šlo o silnou asimilační politiku. Zastánci naopak upozorňují, že řada volyňských Ukrajinců získala v polském systému lepší vzdělání než měli jejich rodiče v carském systému. Obojí je pravda. Kvantitativní pokles ukrajinských škol není totéž co kulturní vymazání. Ale pro malého sedláckého kluka, který doma mluvil ukrajinsky a v nové škole slyšel od paní učitelky, že se má naučit „správný“ jazyk, byla zkušenost bolestná bez ohledu na statistiky.

Třetí vrstvou byla církev. Polský stát měl s pravoslavím strukturální problém. V letech 1920 až 1924 bylo pravoslavné církvi na Volyni a v přilehlých oblastech odebráno kolem 190 kostelů, z toho víc než dvě třetiny šlo katolíkům. Právní argumentace polského státu byla ve značné části případů formálně legitimní, protože šlo o objekty, které měly historii jako řeckokatolické z doby před carskou anexí. Přesto vnímání sedláka bylo prosté. Do kostela, kam chodila jeho babička, teď chodí polský kněz a přednáší polsky.

Situaci komplikoval i pokus řeckokatolické církve z Haliče proniknout na Volyň. Metropolita Andrej Šeptyckyj podporoval misie, které měly pravoslavné Volyňany vrátit k unii s Římem. Volyňské pravoslavné duchovenstvo v tom vidělo další útok, tentokrát ze strany, kterou nečekalo. Uvnitř samotného pravoslavného duchovenstva navíc nebyla jednota. Zhruba třetina kněží byla proruská a viděla ve sblížení s Moskvou jedinou ochranu. Druhá třetina byla ukrajinsky nacionalistická. Poslední třetina se snažila přežít politicky. Když v roce 1943 přišla UPA a žádala požehnání pro útoky na polské vesnice, získala ho různě podle toho, do které skupiny konkrétní farář patřil.

Čtvrtou vrstvou byl jazyk v úřadě. Na poště, u soudu, na okresním úřadě se mluvilo polsky. Formuláře byly polsky. Získat státní zaměstnání bez důkladné asimilace bylo prakticky nemožné.

Pátou vrstvou, o které se mluví nejméně, byla ekonomika. Ukrajinské družstevní hnutí Silskyj Hospodar, které fungovalo jako obrana venkovské ekonomiky proti dominanci polských a židovských obchodních sítí, bylo systematicky omezováno. Ukrajinské úvěrní záložny nedostávaly státní licence. Ukrajinské obchody nedostávaly zakázky. Toto potlačování mělo dlouhodobý efekt, který se ukázal až v roce 1943. Sítě, které vznikly jako obrana proti polské ekonomické dominanci, poskytly OUN infrastrukturu pro logistiku etnické čistky.

Když si člověk těchto pět vrstev dá dohromady, dostane obraz, který má logiku. Volyňský sedlák se za dvacet let naučil, že stát, ve kterém žije, mu bere půdu, jazyk, víru, vyhlídky pro jeho děti i možnost obchodovat pod vlastní firmou.

Politiku Varšavy nelze pochopit bez toho, že se dělo něco i na druhé straně. Volyňský sedlák nebyl jen pasivní obětí polské politiky. Politický ukrajinský tábor byl aktivní a jeho radikální složka násilná.

Ukrajinská vojenská organizace, předchůdkyně OUN založená v roce 1920, prováděla od poloviny dvacátých let sabotáže na východních územích. Pálily se stohy polských osadníků, přerušovaly telegrafní dráty, útočilo se na poštovní vozy. Do roku 1930 bylo evidováno přes dva tisíce sabotážních akcí. Byly páchány atentáty na polské úředníky, členy sanace, na loajální Ukrajince a na polské pošty a spořitelny na východních územích. Politika sanační vlády nebyla zlovolností ve vzduchoprázdnu. Byla reakcí na skutečné násilí. Otázka je, jestli šlo o reakci přiměřenou, cílenou a účinnou. V mnoha případech nešlo.

Pacifikační akce z roku 1930 postihla ve východní Haliči a částečně na Volyni pět set vesnic. Jednotky vojska a policie shromáždily obyvatele, provedly domovní prohlídky, zbily muže a zatkly aktivisty. Postiženy byly i vesnice, kde nikdo z OUN nikdy nebyl. Kolektivní postih zasáhl mladé i staré, pravoslavné i řeckokatolické. Když OUN po roce 1930 nabírala nové členy, získávala je masově z rodin, které nikdy s teroristickou činností nic společného neměly, ale byly kolektivně vyhozeny ze světa loajálních občanů.

Právě tato dialektika je klíčová. Ukrajinské násilí legitimizovalo polskou represi. Polská represe legitimizovala ukrajinské násilí. A uprostřed byla obrovská většina obyvatelstva, které nechtělo ani jedno.

Existovala i třetí cesta. V roce 1928 získala na Volyni více než dvacet procent hlasů socialistická strana Sel-Rob, tedy Selansko-robitnyčij sojuz, ukrajinské rolnicko-dělnické hnutí s napojením na Komunistickou stranu západní Ukrajiny. Sanace ji v letech 1929 až 1932 systematicky rozdrtila, její předáky zavírala do Berezy Kartuské a stranu nakonec zakázala. Levicově orientovaní volyňští Ukrajinci se ocitli ve slepé uličce. Část přešla do komunistického podzemí, část do integrálního nacionalismu OUN. Kdyby polský stát nechal Sel-Rob fungovat, historikové jako Andrij Portnov argumentují, OUN by nemusela být jediným zbývajícím kanálem ukrajinské opozice.

Uprostřed této politiky se objevila zvláštní postava, které dnes v Polsku nikdo neví, jak rozumět, a Ukrajinci si na ni vzpomínají s hořkou vděčností.

Henryk Józewski byl na sanační poměry nezvyklý člověk. Katolík se slabostí pro pravoslavnou liturgii, malíř amatér, esejista. Přítel zavražděného Petljury a bývalý náměstek ministra vnitra vlády Ukrajinské lidové republiky ve Varšavě z krátkého období roku 1920, kdy Polsko a UNR spolu vládly Ukrajině. V červenci 1928 nastupuje na volyňské vojvodství s programem, který jde přesně proti proudu.

Józewski nebyl demokrat. Byl to sanační autoritář, který věřil v Piłsudského vizi silného polského státu. Ale věřil, že Volyň lze udržet v polském státě jen za jedné podmínky. Stát musí volyňskému Ukrajinci nabídnout důstojné místo. A tuto koncepci prosazoval autoritářsky. Sponzoroval loajální ukrajinské organizace a potlačoval neloajální. Nechal internovat v Berezi Kartuské volyňské ukrajinské aktivisty, kteří nesouhlasili s jeho konceptem. Byl to sanační úředník, ne liberál.

Přesto jeho program byl v porovnání s alternativou revoluční. Volyňský Ukrajinec má právo být Ukrajincem. Nemá se ho stát pokoušet asimilovat. Vojvoda podporoval dvojjazyčné formuláře v úřadech, ukrajinsky mluvící úředníky ve státní službě a v okresech s ukrajinskou většinou obnovil desítky ukrajinských škol. Chránil pravoslavnou církev. Setkával se osobně s biskupy, tlumil konverzní tlaky, zastavil další odebírání kostelů. Volyňské vojvodství se pod ním stalo jediným, které nebylo zapojeno do plánované druhé vlny přebírání pravoslavných objektů.

A také izoloval Volyň od haličského nacionalismu. Systematizoval takzvanou sokalskou hranici na řece Zbruč, tedy administrativní bariéru bránící pronikání OUN a haličských ukrajinských organizací na Volyň. Argumentoval, že volyňský Ukrajinec je jiný než haličský, klidnější a méně otevřený integrálnímu nacionalismu. Radikálové z OUN mu za to nadávali do „polského agenta rozdělujícího ukrajinský národ“.

Experiment fungoval. V letech 1928 až 1938 sice OUN na Volyni existovala, ale ve srovnání s Haličí zůstala marginální. Volyňské ukrajinské sjednocení, loajální organizace, kterou Józewski podporoval, mělo v druhé polovině třicátých let přes patnáct tisíc členů. V sejmových volbách 1935 hlasovalo ve volyňském vojvodství 78 procent voličů, což bylo nejvyšší číslo v Polsku. Volyňští Ukrajinci byli ochotni polský systém přijmout, pokud jim nabídl místo.

Zdálo by se, že přesně toto polský stát potřeboval. Ne. V hlavním městě po smrti Piłsudského v roce 1935 získávala navrch skupina nacionalistů, kteří považovali Józewského přístup za slabošský. V dubnu 1938 byl odvolán a odsunut do zapomnění na lodžské vojvodství. Deset let jeho práce bylo za rok rozvráceno.

Osud Volyňského ukrajinského sjednocení pak byl smutným svědectvím o tom, jak polsko-ukrajinská tragédie prohrála ze všech stran. Jeho členové byli po roce 1939 pronásledováni Sověty jako polští kolaboranti, po roce 1941 Němci jako podezřelí a v roce 1943 UPA jako první, protože banderovcům překáželi jako důkaz, že existuje jiná ukrajinská cesta než jejich.

Ti umírnění, kteří se snažili o soužití, byli mezi prvními, kdo v roce 1943 zemřel rukou svých vlastních krajanů.

Rok 1938 znamenal na Volyni obrat, po kterém už nebylo návratu. Nový vojvoda ihned otočil kurz. Volyňské ukrajinské organizace byly policejně omezovány. Dvojjazyčné formuláře byly zrušeny. Ukrajinsky mluvící úředníci propouštěni. Zbruč přestal být hranicí. Radikálové z Organizace ukrajinských nacionalistů dostali volnou ruku pro působení na Volyni, kde se dosud legálně objevovat nemohli.

V červnu téhož roku začala v sousedství Volyně akce, která volyňské obyvatelstvo šokovala víc než cokoli předtím. Na Chelmščyně, přímo za západní hranicí volyňského vojvodství, prováděla polská armáda ve spolupráci s policií a katolickou církví systematickou demolici pravoslavných kostelů. Za pár týdnů bylo zbouráno, spáleno nebo znesvěceno kolem 150 objektů, převážně dřevěných venkovských kostelů z osmnáctého století.

Ne že by Volyň sama byla přímo dotčena. Šlo o vedlejší území. Ale volyňští pravoslavní věděli, že to, co se stalo za Bugem, se může kdykoli stát u nich. Ukrajinský poslanec Vasyl Mudryj v srpnu 1938 v Sejmu shrnul situaci lakonicky. Polský stát z Ukrajinců důsledně a metodicky vytvořil své nepřátele. Osud, který si tím připravil, ho podle Mudrého čekal.

Za jeden rok Polsko jako stát přestalo existovat.

17.září 1939 překročila Rudá armáda polskou východní hranici. Polský stát, který právě čelil německému útoku ze západu, se během tří týdnů rozpadl. Na Volyni čekaly Sověty scény, které polský tisk pak vykládal jako důkaz zrady. Řada ukrajinských a běloruských vesnic Rudou armádu vítala. Nešlo o komunistické sympatie. Šlo o úlevu z konce polské správy.

Že rozhodovat začne Moskva a že to bude ještě mnohem horší, se ukázalo velmi rychle. NKVD sestavovala seznamy k deportaci. Začínala právě polskými osadníky. V únoru 1940 bylo z volyňského vojvodství deportováno do Kazachstánu zhruba 60 až 80 tisíc lidí v první vlně. Mnozí z těch osadníků, které OUN v roce 1943 zabije, tedy v roce 1939 už na Volyni nebyli.

V červnu 1941 přišli Němci. Na Volyni měli tři roky času, aby dokončili to, co začali Sověti. Nejprve zavraždili většinu volyňských Židů, kterých bylo přes tři sta tisíc. Postupně, pomalu, systematicky. K provedení potřebovali místní policejní síly a přijali do svých služeb tisíce mladých ukrajinských mužů. Ti tam dostali zbraně, výcvik a zkušenost s masovým zabíjením lidí, které znali z vesnice vedle.

Když v roce 1942 nastal obrat na východní frontě a bylo jasné, že Německo válku prohraje, ukrajinská pomocná policie zběhla do lesů. Vzala si zbraně, výcvik a zkušenost s sebou. Stala se páteří nově vznikající Ukrajinské povstalecké armády.

Její vedení, zejména velitel UPA-Sever Dmytro Kljačkivskyj, patřilo k banderovské frakci OUN, tedy k radikálům, kteří ještě před válkou přijali ideologii etnicky čistého ukrajinského státu. Když se v jarních měsících 1943 rozhodovali, co dělat s polskými sousedy, doktrína byla jasná. Provedení bylo možné jen díky tomu, že v okolí byl dostatek mladých ukrajinských mužů ochotných chodit s vidlemi a sekerami vraždit rodiny sousedů.

Tato ochota se rodila dvacet let. V hodinách polské utrakvistické školy. Na návsi při každodenním pohledu na cizí osadu za polem. Před dveřmi zavřeného pravoslavného kostela. V úřadě, kde formulář byl v jazyce, kterému sedlák nerozuměl.

Ale byla to jen ochota. Bez ideologie, která by ji dala do pohybu, by zůstala latentní. Bez okupací, které rozvrátily normy, by neměla prostor. Bez konkrétních rozhodnutí velitelů UPA v roce 1943 by nedostala příkazy. Čtyři faktory se sešly. Kdyby jeden chyběl, výsledek by byl jiný.

V polské obci Ostrówki, ležící severně od Lubomlu, žilo na konci léta 1943 zhruba pět set polských obyvatel. Byla to obec s katolickým kostelem, dvěma školami, mlýnem a čtyřmi pekárnami. Fungovala tam pobočka Volyňského ukrajinského sjednocení, tedy loajální organizace, kterou Józewski v roce 1938 přestal chránit. Sousední ukrajinská obec se jmenovala Sokół. Vztahy mezi vesnicemi byly po generace poklidné.

Ráno 30. srpna 1943 obklíčil oddíl UPA obec s předstíráním, že Poláky evakuuje před německou operací. Muži byli odděleni od žen a dětí a odvedeni do lesa, kde byli zastřeleni. Ženy a děti byly nahnány do stodol a zabity ranami sekerou nebo bajonetem. Rány střelnou zbraní se používaly úsporně. Ta úspornost je jedním z důvodů, proč expertní ohledání kostí, které v letech 2011 až 2013 provedla polsko-ukrajinská archeologická komise, odhalilo, že u naprosté většiny obětí šlo o mladé ženy a malé děti.

Z Ostrówek zahynulo 476 obyvatel, tedy prakticky celá polská komunita. Padesát tři přeživších dětí zachránili buď ukrajinští sousedé, kteří je skryli, nebo úprk lesem. Jedním z nich byl tehdy šestiletý Leon Popek, který o padesát let později spoluvedl exhumační komisi, jež nalezla ostatky obyvatel své rodné vsi. Napsal knihu Ostrówki. Wołyńskie ludobójstwo, ve které jsou jména všech obětí, jejich věk, rodinné vztahy a okolnosti smrti. Ta kniha váží dva a půl kilogramu.

Poryck, Ostrówki, Janowa Dolina, Wola Ostrowiecka, Kołodno, Kut. Volyňské vesnice, které se v česky psaných dějinách dvacátého století prakticky neobjevují.

Volyňský masakr nespáchali „Ukrajinci“ jako národ. Spáchali ho konkrétní lidé v konkrétní organizaci pod konkrétním velením. Přijali ideologii, která legitimizovala hromadné zabíjení civilistů. První oběti nebyly zpravidla Poláci, ale právě ti volyňští Ukrajinci, kteří se pokoušeli o mírové soužití, podporovali Józewského orientaci nebo pracovali v jeho úředním aparátu.

Banderovci je zabíjeli přednostně, protože byli důkazem, že jiná cesta by byla možná.

Přesto by ideologie OUN nenašla dostatek vykonavatelů bez toho, že polský stát dvacet let důsledně vytvářel z volyňského obyvatelstva zásobárnu resentimentu. Ne systematicky, tedy ne podle jednotného plánu, ale kumulativně, tedy jako výsledek řady rozhodnutí, která se ideologicky sbližovala a jejichž souhrn byl větší než jejich součet. Osadnická politika, školské zákony, tlak na pravoslavnou církev, ekonomická diskriminace a odmítnutí Józewského alternativy. Každý krok zvlášť měl svou logiku z varšavské perspektivy.

Dohromady vytvořily palivo, které v roce 1943 vzplálo, jakmile přišla jiskra.

Co lze z toho vzít pro dnešek. Nejraději bych tvrdil, že nic. Že historie polsko-ukrajinského konfliktu na Volyni je konkrétní řetěz konkrétních rozhodnutí a nedává žádnou možnost konkrétního poučení.

Ale není to pravda.

Poučení tam je. Národní většiny, které si nedokážou přiznat rozměr vlastního minulého útlaku vůči menšinám, si připravují budoucí tragédie.

Toto poučení je nepříjemné pro současné Polsko, kde školní osnovy stále volyňský masakr rámují převážně jako důkaz ukrajinské zločinnosti bez seriózního rozboru meziválečné polonizace.

Je nepříjemné pro současnou Ukrajinu, kde OUN a UPA jsou v části veřejného prostoru glorifikovány jako protisovětský odboj bez seriózního rozboru toho, co spáchaly na civilistech.

Je nepříjemné pro české čtenáře, kteří v této tragédii ztratili tři sta až čtyři sta krajanů, ačkoli se to v české historiografii zmiňuje méně, než by mělo.

Ještě jedna věc, kterou je nutné pojmenovat, aby text nesloužil, komu nemá.

Historická sebereflexe není zbraň proti současnému spojenectví. Naopak. Vztah mezi současným Polskem a Ukrajinou, jejichž vojáci dnes stojí bok po boku proti ruské agresi, se posiluje tím, že si obě strany dokážou přiznat, co si v minulosti udělaly. Kdo dnes hraje s volyňskou tragédií jako s politickou kartou proti polsko-ukrajinské spolupráci, pracuje ve prospěch Moskvy, ne historické pravdy.

Ulas Samčuk, spisovatel, který otevřel svou trilogii obrazem nové vesnice za humny, přežil obě okupace i masakr a zemřel v roce 1987 v kanadském Torontu. Poslední díl trilogie dokončil v exilu. Sám se k volyňské zkušenosti vracel po celý zbytek života. Odpověď, kterou jeho literatura implicitně nabízí, není, že by šlo o nepochopitelnou tragédii.

Spíše, že šlo o dlouhý proces, jehož jednotlivé kroky se v době, kdy se děly, zdály být únosné.

Nestalo se to najednou.

Použité zdroje: