29. 6. 1945: rusínský Mnichov

V kremelském sále se 29. června 1945 podepsala smlouva o pár větách. Za sovětskou stranu k ní přistoupil Vjačeslav Molotov, muž, jehož podpis o necelých šest let dříve stvrdil pakt s Hitlerem o dělení Polska. Naproti němu stáli dva Čechoslováci: předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis. Předmětem dohody byla nejvýchodnější země republiky, Podkarpatská Rus, a spolu s ní i pruh území na východě Slovenska, který si Sovětský svaz jednostranně přibral. Na odstupovaném území žilo přes šest set tisíc lidí.

Žádný z nich u stolu neseděl.

Nikdo je nepozval.

V dobovém tisku se pro tu událost rychle vžil název, který ji zařadil do galerie českých národních traumat, rusínský Mnichov.

Podkarpatská Rus nikdy nebyla samozřejmá. Od konce 11. století až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 patřilo území k uherské koruně a žádný ucelený správní celek netvořilo. Žilo zde převážně rusínské obyvatelstvo, v jižních rovinách převažovali Maďaři, k tomu početná německá, židovská a rumunská menšina. Když po první světové válce vznikalo Československo, připadla mu tato zem spíš shodou okolností a diplomatických kalkulací než na základě nějakého přirozeného pouta.

Rozhodla kombinace dvou věcí. Národní rada uherských Rusínů se vyslovila pro připojení k novému státu a pařížská mírová konference toto připojení v březnu 1919 potvrdila. Mezinárodněprávně to zpečetila smlouva ze Saint-Germain-en-Laye z 10. září 1919, jejíž desátý článek Československu ukládal zřídit z území jihokarpatských Rusínů samosprávnou jednotku s nejširší autonomií slučitelnou s jednotou státu. Trianonská smlouva z června 1920 pak stanovila hranici vůči Maďarsku.

Hned tady je třeba zmínit věc, kterou pozdější vývoj zamlžil. Otázka, kdo vlastně místní slovanské obyvatelstvo je, nebyla zdaleka vyřešená. Po celé meziválečné období se o ni přely tři proudy: rusofilové, kteří se cítili být součástí velkého ruského národa, ukrajinofilové, podle nichž šlo o Ukrajince, a rusínští autonomisté, kteří trvali na tom, že Rusíni jsou svébytný národ. Spor pronikal do škol, novin i politiky. A Praha v něm nebyla nestranným divákem. Někteří čeští politici, například Karel Kramář, vnímali republiku na Podkarpatsku jako „věrného správce“, který zem jednou předá Rusku. Českoslovenští komunisté zase už od dvacátých let nazývali území Zakarpatskou Ukrajinou a tamní lidi Ukrajinci. Když tedy v roce 1946 sovětská moc úředně přejmenovala Rusíny na Ukrajince, nešlo o čistý výmysl odnikud, nýbrž o násilné rozseknutí sporu, který trval desítky let, ve prospěch jediné z odpovědí.

Slíbená autonomie se naplno nikdy nerozvinula. První guvernér Grigorij Žatkovič podal už roku 1921 demisi právě proto, že autonomní statut nepřišel. A přesto: dvacet let v rámci Československa patří podle historiků k obdobím největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody, jaké tato zem ve své historii zažila. Přijížděli sem čeští učitelé, úředníci a inženýři, otevíraly se školy, klesala negramotnost, ustupovala vysoká kojenecká úmrtnost. Na druhé straně šlo o region zoufale agrární. Zatímco v Čechách pracovalo kolem roku 1930 v zemědělství průměrně 240 lidí z tisíce, na Podkarpatské Rusi to bylo 663 z tisíce a podíl průmyslu na hospodářství činil sotva přes dvě procenta.

Tu zemi proslavili čeští spisovatelé. Ivan Olbracht z ní udělal kraj mýtů, hlubokých lesů a zbojníka Nikoly Šuhaje. Pro českého čtenáře se stala romantickou exotikou na vlastním území. Tu představu je ale třeba brát jako český pohled zvenčí, ne jako vlastnost země. Pro tamního rolníka nebyla Podkarpatská Rus zádumčivou zemí mýtů, nýbrž krajem bídy, odkud se před první světovou válkou vystěhovaly desetitisíce lidí za prací do Ameriky.

Tím spíš stojí za pozornost, jak snadno se té země pak republika zbavila.

Klíč k pochopení celé záležitosti leží v jednom prostém faktu: v okamžiku, kdy se v Moskvě podepisovala smlouva, už Podkarpatská Rus Československu fakticky nepatřila. Patřila Rudé armádě a aparátu, který šel za ní.

Vojska 4. ukrajinského frontu obsadila území koncem října 1944, většinou bez boje. Mukačevo i Chust padly 26. října, o den později vstoupila Rudá armáda do Užhorodu. Na základě československo-sovětské smlouvy z prosince 1943, v níž se obě strany zavázaly respektovat svrchovanost a nevměšovat se, a dohody z 8. května 1944 o správě osvobozeného území měla zem připadnout zpět obnovené republice.

Praha proto vyslala vládní delegaci v čele s ministrem Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským, jmenovaným velitelem osvobozeného území, která do Chustu dorazila 28. října 1944. Velitelem frontu byl generál Ivan Petrov, ale skutečnou politickou váhu měl v jeho štábu člen vojenské rady, generálplukovník Lev Mechlis, tvrdý politický komisař s přímou linkou na Stalina. On a aparát bezpečnosti za ním rozhodovali o tom, co se na osvobozeném území smí a co ne.

Stojí za zmínku, že na samém počátku nebyla situace beznadějná. Hasalovo velitelství mělo zpočátku silnou pozici a obyvatelstvo se na řadě míst spontánně vyslovovalo pro obnovení Československé republiky na základě soužití tří rovnoprávných národů. To, co následovalo, nebyl výron lidové vůle, nýbrž jeho výroba.

Postup, jímž Sověti převzali zem, měl podobu nacvičeného představení. Nešlo o anexi vyhlášenou shora, nýbrž o anexi inscenovanou zdola, aby vypadala jako vůle lidu. Mechanika měla několik kroků a dala se přečíst takřka jako scénář.

Prvním krokem bylo získat tvář. Tou se stal Ivan Turjanica, předválečný podkarpatoruský komunista a osvětový důstojník československé armády. Do Chustu přijel spolu s Němcovou delegací, ale 4. listopadu 1944 z československé armády dezertoval a dal se v Mukačevu k dispozici sovětským orgánům. Místní člověk, který „přešel“ k myšlence sjednocení, byl pro celé představení nepostradatelný.

Druhým krokem byly „volby“ do národních výborů, konané koncem října a začátkem listopadu za dozoru vojenské správy a v atmosféře strachu. Třetím krokem byl sjezd. V neděli 26. listopadu 1944 se v mukačevském kině Peremoha (Vítězství) sešel první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, formálně svolaný přípravným výborem, ve skutečnosti řízený sovětskými politickými místy a důstojníky bezpečnosti. Hlavními řečníky byli Turjanica a předseda užhorodského výboru Petro Sova. Delegáti pak vyslechli a schválili předem připravený manifest o „opětovném sjednocení“ Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, dokument, který území připoutal k Sovětskému svazu až do roku 1991. Slovo „opětovné“ bylo přitom historicky nesmyslné, neboť tato zem k žádné ukrajinské státnosti nikdy předtím nepatřila.

Ostatně i samotná „sovětská Ukrajina“ byla v té rovnici jen administrativní dekorací, nešlo o suverénní stát, který by si Zakarpatí přibíral, nýbrž o Moskvu, která území brala pro sebe a rámovala to jako sjednocení Ukrajinců. Ukrajinský historik Vasyl Miščanin na základě jazykové analýzy původního plakátu s textem manifestu zjistil, že jej psala osoba, jejímž mateřským jazykem byla ruština: text je plný rusismů. Manifest pak údajně podepsalo na devadesát procent obyvatelstva, byť o vynucování podpisů pod nátlakem existuje řada svědectví.

Čtvrtým krokem bylo odstavení legitimní československé správy. Sjezd ustavil Národní radu Zakarpatské Ukrajiny v čele s Turjanicou jako nejvyšší zákonodárný i výkonný orgán. Už 30. listopadu poslal Turjanica ministru Němcovi dopis, v němž ho s odvoláním na usnesení sjezdu vyzval, aby do tří dnů opustil i se svým aparátem území. Když Němec nereagoval, obrátil se Turjanica 5. prosince přímo na prezidenta Beneše s žádostí, aby Němce z Chustu odvolal. Téhož dne Národní rada přerušila s československým delegátem veškeré styky, zakázala národním výborům přijímat od něj jakékoli příkazy a dekretem zkonfiskovala majetek patřící Československé republice. Za těchto okolností Němec usoudil, že jeho přítomnost v Chustu už nemá smysl, a 8. prosince 1944 odjel zpět do Moskvy. Krátce se sice vrátil 17. ledna 1945 a zůstal do 1. února, faktickou správu však českoslovenští představitelé vykonávat nemohli.

V březnu odešla i vojenská delegace.

Souběžně s tím běžela ještě jedna, méně viditelná operace, nábor do Rudé armády. Sovětské orgány prováděly na území mobilizaci do Rudé armády a po vyhlášení odvodů v polovině listopadu 1944 perzekvovaly rodiny zmobilizovaných. Mnoho lidí proto odmítalo spolupracovat i s československým velitelstvím, které se přitom samo pokoušelo doplňovat armádní sbor. Zem se měnila v sovětskou ještě dřív, než o ní kdokoli něco podepsal.

Praha přitom dlouho doufala, že jde o nedorozumění. Instrukce státního ministra Huberta Ripky vyslanci Fierlingerovi z 5. prosince 1944 ten postoj shrnuje bezelstně: mezi oběma vládami panuje tichý, ale jasný souhlas, že kvůli Podkarpatské Rusi nesmí vzniknout konflikt, protože by se to dalo využít proti oběma. Jinými slovy: československá vláda se rozhodla nevidět, co se dělo, protože vidět to bylo nepohodlné. Když se pak v červnu 1945 v Moskvě podepisovala smlouva, jen se jí stvrzoval stav, který v terénu platil už půl roku.

Proč Praha tak ochotně přistoupila na ztrátu vlastního území? Historik David Svoboda upozorňuje na to, že Edvard Beneš o možnosti vzdát se Podkarpatské Rusi mluvil dlouho předtím, než se stala neodvratnou. Už od roku 1939 v rozhovorech se sovětskými představiteli naznačoval, že je otázka otevřená a že si dokáže představit, jak území jednou připadne Sovětskému svazu. Podobných výroků od něj sověti slyšeli několik. Svoboda to glosuje obrazem, který vystihuje celý poměr sil: když myš obchoduje s kobrou, z obchodu obvykle vyjde lépe kobra.

Beneš jednal pod tíhou mnichovského traumatu, posedlý obavou, že Německo jednou vstane z trosek a znovu ohrozí své oběti. Spojenectví se Sovětským svazem pro něj bylo pojistkou, za kterou se platilo. Místy ho to vedlo k vyjádřením, která dnes působí až servilně. Při jednání československé delegace se sovětskou stranou v Kremlu v březnu 1945 z některých jeho výroků vyplývalo, že Praha vlastně o zisk Podkarpatské Rusi nikdy neusilovala a že Karpatskou Ukrajinu spravovala jen dočasně, jako jakési mandátní území. Když po osvobození probíhalo verbování československých občanů do sovětské armády, což bylo bez prezidentova souhlasu zakázáno, Beneš prohlásil, že je ochoten dát svolení každému, kdo o to požádá. Sověti přitom o jeho souhlas vůbec nestáli a protokol obcházeli dál.

A platilo se i v jiné měně. Na vládním jednání 18. června 1945 Klement Gottwald podle Svobody zdůrazňoval, že se brzy bude v Moskvě jednat s polskými komunisty o Těšínsku a o Kladsku. Nabádal proto, aby Praha v otázce Podkarpatské Rusi udělala vstřícný krok sama od sebe, aby pak Moskva podpořila československou stranu ve sporu s polskými soudruhy. Podkarpatská Rus se tak stala vkladem do jiné partie, sázkou na to, že obětované území vynese podporu jinde.

Výsledek měl pro Beneše hořkou příchuť. Ztrátou Podkarpatské Rusi se Československo stalo jediným spojeneckým státem, který vyšel z vítězné války územně ochuzený ve prospěch jiného velkého spojence. A Stalin nechával Prahu až do poslední chvíle na pochybách, zda vůbec uzná předmnichovské hranice i v případě těch československo-polských. Historik Tomáš Řepa na otázku, zda ztráta území znamenala potvrzení bolševizace, odpovídá bez okolků slovem „jednoznačně“.

Bylo to přinejmenším stvrzení jednostranného příklonu k Moskvě, který přerostl v otevřeně vazalský vztah.

Zatímco v Moskvě se vyjednávalo o mapách, v Praze se mezitím odehrával příběh, který ukazuje, co odstoupení znamenalo pro konkrétní lidi.

Do osvobozené Prahy dorazily 10. května 1945 oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky Směrš, což je akronym ruského „smrt špionům“. Usadily se nejprve v hotelu Central v Hybernské ulici, vzápětí si zřídily úřadovnu ve vile v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích, kterou předtím využívaly německé okupační úřady. Symbolika neunikla nikomu: teror jen vyměnil uniformu. Už 11. května začalo zatýkání, a to ve městě, které ještě dýchalo koncem války a vůní rozkvetlých šeříků. Cílem byli českoslovenští občané ruské, ukrajinské a běloruské národnosti, lidé, kteří kdysi uprchli před rudým terorem a před desetiletími získali československé občanství. Směrš je odvážela podle předem připravených seznamů, jejichž vznik umožnila léta práce sovětských agentů vmísených mezi emigrantské vlny.

Podle výzkumu z devadesátých let bylo z Československa do Sovětského svazu zavlečeno na 280 osob ruské a ukrajinské národnosti a dalších zhruba 180 lidí české, slovenské či jiné národnosti. Československé úřady přihlížely, podle pořadu Českého rozhlasu liknavě, ba bojácně, a zatčeným zpravidla nijak nepomohly.

Mezi odvlečenými byl muž, jehož osud uzavírá příběh Podkarpatské Rusi do jediného života. Než se k němu ale dostaneme, je třeba říct, kdo vlastně tu zem osvobozoval.

Protože odpověď je nečekaná a celou smlouvu staví do ještě tísnivějšího světla.

Když 6. října 1944 překročily jednotky 1. československého armádního sboru státní hranici u Vyšného Komárníku, šlo o symbolicky silný okamžik: českoslovenští vojáci poprvé stanuli na domácí půdě. Bylo to v závěru karpatsko-dukelské operace, padesátidenní opotřebovací bitvy, která měla původně za pár dní prorazit k povstaleckému Slovensku a místo toho se proměnila v boj o každou rozbahněnou kótu. Sbor v ní zaplatil přes šest tisíc ztrát. Stojí za to podívat se, kdo v jeho řadách krvácel.

Před nasazením do karpatsko-dukelské operace čítal sbor 16 451 vojáků. Češi a Moravané z nich tvořili 925 mužů, tedy sotva pět a půl procenta. Nejvíce bylo volyňských Čechů (6 927) a hned za nimi Ukrajinců a Rusínů, jichž bylo 4 030. Rusíni a Ukrajinci tak v tom okamžiku představovali bezmála čtvrtinu sboru. Národnostní složení se v průběhu války měnilo, jak přibývali volyňští Češi i další, takže nejde o neměnnou konstantu, nýbrž o stav k podzimu 1944. I tak ta čísla bývají překvapením pro každého, kdo si „Svobodovu armádu“ představuje jako ryze českou záležitost.

Nebyla.

Významnou součástí jednotky, která se probíjela domů, byli obyvatelé té nejvýchodnější země republiky.

A cesta, kterou se ti muži k sboru dostali, je sama o sobě obžalobou. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939 prchaly tisíce mladých Rusínů přes hranice do Sovětského svazu, většinou aby unikly branné povinnosti v maďarské armádě a v naději, že u slovanského souseda najdou svobodu. Počet těchto uprchlíků se dnes odhaduje na pět až osm tisíc. To, co je za hranicí čekalo, nebyla svoboda, ale vězení a deportace do gulagu. Sovětský režim v nich viděl maďarské občany a podezřelé ze špionáže. Mnozí skončili v táborech na Sibiři, část útrapy nepřežila.

Vysvobození přinesla až amnestie pro československé občany, vyhlášená sovětským vedením začátkem roku 1942. Netýkala se „osob podezřelých ze špionáže“, takže mnozí se jí nedočkali. Ti, kdo vyšli z táborů živí, se houfně hlásili jako dobrovolníci do československé jednotky formované v Buzuluku.

Už při přebudování polního praporu na brigádu po bitvě u Sokolova doplnilo stavy především 1 410 Podkarpatorusů. Šli bojovat za stát, jehož uniformu si pamatovali z mládí, a šli z jeho vůle rovnou z lágru na frontu. Mnoho z těch, kteří přežili gulag, padlo v boji.

Tady se příběh uzavírá do kruhu, který se těžko čte bez hořkosti. Rusíni utekli před maďarskou armádou k Sovětům. Sověti je zavřeli do gulagu. Po amnestii vstoupili do československé armády a krváceli u Dukly i jinde za osvobození Československa.

A sotva válka skončila, ten samý stát je prezidentským dekretem zbavil občanství a jejich domov předal zpět mocnosti, která je věznila. Vojákům a jejich rodinám sice pozdější dodatek umožnil občanství si ponechat, to však na celkovém účtu mění málo. Lidé, kteří pro obnovenou republiku prolévali krev, zjistili, že republika mezitím rozhodla, že jejich rodný kraj už k ní patřit nebude.

Augustin Vološin se narodil 17. března 1874 v Kelečyně na Podkarpatské Rusi jako jedno z pěti dětí řeckokatolického kněze. Vystudoval gymnázium a matematiku v Budapešti, pedagogiku a filozofii ve Vídni, teologii v Římě. Sám se stal knězem a učitelem a od počátku dvacátých let patřil k předním rusínským politikům. V letech 1925 až 1929 zasedal jako poslanec v pražském Národním shromáždění.

V říjnu 1938, ve dnech, kdy se rozpadala první republika, se stal předsedou autonomní vlády Podkarpatské Rusi. A 15. března 1939, v hodině, kdy Hitler obsazoval české země, vyhlásil samostatnost Karpatské Ukrajiny a stal se jejím prezidentem. Stát existoval tři dny. Hitler ho přenechal svému spojenci Maďarsku a Vološinova vláda musela z Chustu uprchnout přes Rumunsko. Do dějin se Karpatská Ukrajina zapsala jako „jednodenní stát“.

Vološin se uchýlil do protektorátní Prahy, kde mu byl v prosinci 1939 přiznán domovský pobyt. Žil jako soukromá osoba, působil jako profesor pedagogiky a psychologie na Ukrajinské svobodné univerzitě a počátkem roku 1945 se stal jejím posledním rektorem. Z vlastní zkušenosti i ze studia věděl o tom, co Sověti provedli Ukrajincům za hladomoru. Smýšlel proto jednoznačně antikomunisticky. To z něj v očích Moskvy dělalo cíl.

Tady je na místě jedna poctivá poznámka, aby se z Vološina nestal čistě národní světec. Byl to ukrajinofil, prezident státu, který se sám deklaroval jako Karpatská Ukrajina, a profesor na univerzitě, kterou financovali nacisté. Nereprezentoval „Rusíny“ jako celek, nýbrž jeden ze tří proudů, které se o jejich identitu přely, ten ukrajinský.

Jeho jmenování Hrdinou Ukrajiny v roce 2002 není neutrální fakt, nýbrž součást ukrajinského národního čtení dějin, podle kterého bylo Zakarpatí odjakživa ukrajinské. Pro rusínského autonomistu je Vološin spíš tragická a rozporná postava než hrdina. Co ale není sporné a co z něj činí symbol bez ohledu na národní optiku, je způsob, jakým zemřel.

Jak naléhavý cíl pro Moskvu byl, ukazuje epizoda z jara 1945. V noci na 1. dubna seskočili na Dobříšsku parašutisté sovětského výsadku, jehož součástí byl plán Vološina zlikvidovat. Podle pramenů měla být na jeho pražskou adresu doručena bomba ukrytá v kufru. Atentát ztroskotal. Sověti si počkali na jistější způsob. Když Rudá armáda obsadila Prahu, přišly na řadu oddíly Směrš.

Vološina zatkly 13. května 1945. Byl to československý státní občan, který sovětského občanství nikdy neměl. Na tom nezáleželo. Formulář z moskevské věznice Lefortovo nese datum 20. května. Po brutálních výsleších tam Augustin Vološin 19. července 1945 zemřel, podle sovětské verze na infarkt. Bylo mu jednasedmdesát let. Necelé tři týdny předtím, než zemřel ve vězení mocnosti, které jeho rodný kraj připadl, podepsali v Kremlu zástupci jeho vlasti smlouvu, jež tu zem té mocnosti odevzdala.

Ukrajina jej v roce 2002 jmenovala Hrdinou Ukrajiny.

Vološinův osud nebyl výjimkou, byl předzvěstí. Nekomunistická rusínská elita byla pozatýkána a posílána do gulagu. Rusíni jako národ měli přestat existovat a po anexi byli úředně přejmenováni na Ukrajince. V květnu 1946 proběhl v Užhorodě proces s bývalými poslanci československého i maďarského parlamentu, označenými za „kolaboranty“, v němž padly tresty smrti. Mezi popravenými byli rusínští politici Andrej Bródy a Štěpán Fencik. Komanda NKVD zavraždila několik církevních činitelů a počátkem roku 1949 sovětská moc zakázala podkarpatskou řeckokatolickou církev, k níž se Vološin celý život hlásil. Následovala militarizace území a překotná kolektivizace.

Žádná bilance Podkarpatska za války ovšem nemůže pominout skupinu, která zaplatila vůbec nejvíc. Byli to zdejší Židé. Po maďarské okupaci přišly protižidovské zákony, po německém obsazení Maďarska v březnu 1944 následovaly deportace. Z Podkarpatské Rusi mířily transporty převážně do Osvětimi a počet obětí holocaustu na tomto území se počítá na více než sto tisíc lidí. Celý jeden barevný, staletími usazený svět, ten samý, jejž Olbracht znal a popsal, byl během několika měsíců vyvražděn. Když pak na podzim 1944 přišla Rudá armáda a po ní anexe, dopadala už na zem, z níž jedna z jejích nejstarších komunit prakticky zmizela.

To vše dopadlo na lidi, kteří patřili k oporám obnoveného Československa. Tvořili podstatnou část armády Ludvíka Svobody, bojovali za svobodný stát a rázem se stali sovětskými občany. Prezidentský dekret z léta 1945 zbavil obyvatele Podkarpatské Rusi československého občanství; teprve dodatek umožnil alespoň vojákům a jejich rodinám si je ponechat. Do Československa pak odešlo asi 120 tisíc lidí.

Formálně se mašinerie dokončovala ještě dlouho. Prozatímní národní shromáždění schválilo 22. listopadu 1945 pod nátlakem Moskvy a s rozhodující pomocí komunistických poslanců zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Smlouva nabyla platnosti 30. ledna 1946. Prezidium Nejvyššího sovětu zřídilo 22. ledna 1946 Zakarpatskou oblast a začlenilo ji do Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

Slibovaná autonomie vydržela do roku 1946, kdy ji rozhodnutí z Moskvy zrušilo. Hranice se přesně vytyčily 2. dubna 1946, přičemž se nakonec přesouvaly i jednotlivé obce na pomezí se Slovenskem. A aby z veřejné paměti zmizel i samotný název, zakázala tisková norma ministerstva vnitra užívat v tisku označení „Podkarpatská Rus“, stejně jako se zakazovalo slovo „Sudety“.

Mince byla zaplacena. Otázka, zda Praha mohla jednat jinak, zůstává otevřená a historici se v ní neshodují. Tady je ale třeba mluvit přesně, aby z jednoho příběhu nevznikly hned dva omyly. Není pravda, že si Československo území vesele odprodalo: anexe byla hotová mocí už na podzim 1944, dávno před jakýmkoli podpisem. Sjezd v Mukačevu, manifest, zatýkání, vyhnání Němcovy delegace, nábor do Rudé armády, to vše proběhlo, zatímco sovětská vojska zem fyzicky držela. Smlouva z června 1945 nebyla darem, nýbrž legalizací anexe pod hlavněmi.

Stalin dával zřetelně najevo, že si Zakarpatí vezme i bez souhlasu, a Beneš měl reálnou obavu, aby stejnou taktiku Moskva nepoužila i na Slovensku. Realisticky vzato měla Praha pramálo nástrojů, jak vzdorovat.

A přesto tu zůstává druhá polovina pravdy, kterou nelze rozpustit v konstatování bezmoci. Donucení vysvětluje podpis. Nevysvětluje ochotu. Nikdo Prahu nenutil nabízet území jako vstřícné gesto výměnou za podporu jinde, nikdo jí nediktoval Benešovy kremelské věty o tom, že o Podkarpatí vlastně nikdy nestála, a nikdo po ní nežádal, aby vlastní parlament anexi takřka jednomyslně odhlasoval a aby pak ministerstvo vnitra zakázalo i samotné jméno té země. To byly volby v rámci nesvobody, ale volby. V tom je rusínský Mnichov svého druhu tíživější než ten skutečný. V roce 1938 republiku obětovaly cizí mocnosti proti její vůli. V roce 1945 se mocnosti znovu rozhodly za ni, ale Praha tentokrát neprotestovala, nýbrž podržela pero a doufala, že se jí ztráta vyplatí jinde.

Tady je dobré nesklouznout do sovětské logiky obráceně. Moskva celou věc vydávala za „svobodnou vůli lidu“. Bylo by absurdní tu vůli teď připisovat Praze, že se československá vláda chovala poddajně, neznamená, že rozhodla.

Rozhodl Stalin.

Československý podpis byl ostudný, ale donucený, a hlavní díl odpovědnosti leží v Kremlu.

Příběh se navíc nezastavil v roce 1946. Zakarpatská oblast zůstala součástí sovětské Ukrajiny až do rozpadu SSSR a od roku 1991 je součástí nezávislé Ukrajiny.

Hnutí za uznání rusínského národa a za autonomii se tam ozývá dodnes a otázka rusínské identity, kterou sovětská moc roku 1946 násilně rozhodla, zůstává otevřená i po více než osmdesáti letech.

Zdroje:

Jan Rychlík – Magdaléna Rychlíková: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Vyšehrad, Praha 2016 (ISBN 978-80-7429-556-0; recenzenti Petr Švorc a Bohdan Zilynskyj).

Petr Švorc: Zakletá zem. Podkarpatská Rus 1918–1946. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007.

Ivan Pop: Podkarpatská Rus a Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Libri, Praha 2005.

F. Němec – V. Moudrý: The Soviet Seizure of Subcarpathian Ruthenia. Toronto 1955 (čes. 1995).

Studie v časopise Paměť a dějiny (ÚSTR), č. 1/2021: „Konec československé Podkarpatské Rusi“

Jan Němeček: „Svobodná vůle národa? Komunisté a odtržení Podkarpatské Rusi 1944–1945“ (Slovanský přehled, 2009)

Projekt Gulag.online / Jan Dvořák – Adam Hradilek (ÚSTR): studie o perzekuci uprchlíků z Podkarpatska v SSSR.

Vladimír Bystrov: Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955 (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003).