Článek
Válka má mnoho tváří. Jednou jsou rakety dopadající na ukrajinská města, mučírny na okupovaných územích a rodiny vytažené v noci z trosek domů.
Druhou jsou kybernetické útoky, sabotáže, dezinformační kampaně a pokusy rozkládat evropské společnosti zevnitř.
A pak existuje ještě třetí, podstatně uhlazenější tvář, konference, think-tanky a lidé, kteří politice Kremlu dodávají intelektuální slovník.
Fjodor Lukjanov patří právě do této poslední kategorie. Jeho jméno se nyní objevilo na programu konference pořádané v Praze spolkem Svatopluk. Vedle bývalého prezidenta Miloše Zemana, Jindřicha Rajchla či dalších českých a zahraničních hostů má vystoupit muž, který dlouhá léta patří k nejviditelnějším postavám ruského zahraničněpolitického establishmentu.
Jan Zahradil, který měl na konferenci rovněž vystoupit, po upozornění Seznam Zpráv na Lukjanovovu účast oznámil, že se akce nezúčastní. To není bezvýznamná epizoda. Nutí totiž položit jednoduchou otázku: koho přesně si pod označením „ruský politolog“ představujeme?
Muž, kterého Putin zná jménem
Lukjanov není řadový akademik, který z bezpečné vzdálenosti analyzuje Kreml. Od roku 2002 vede časopis Russia in Global Affairs, od roku 2015 je výzkumným ředitelem Valdajského diskusního klubu a zastává vedoucí pozici také v Radě pro zahraniční a obrannou politiku.
Roky moderuje několikahodinová vystoupení Vladimira Putina před zahraničními hosty Valdaje. Sám svůj vztah k ruskému prezidentovi popsal poměrně bezprostředně. Když se ho v roce 2025 americký Stimson Center zeptal, zda Putin ví, kdo je, Lukjanov odpověděl: „Zná moje jméno. Zná mě.“ Dodal, že tímto způsobem spolupracují dlouhou dobu.
Tato skutečnost rozhodně komplikuje obrázek Lukjanova jako nezávislého intelektuála, který pouze nezúčastněně popisuje ruskou politiku. Je součástí systému, který tuto politiku vysvětluje světu.
Valdajské fórum jako výkladní skříň režimu
Stejně důležité je pochopit, co představuje Valdajský klub. Na papíře jde o diskusní fórum. Ve skutečnosti se během dvou desetiletí stal jednou z nejvýznamnějších platforem, na nichž ruské vedení předkládá zahraničnímu publiku svůj pohled na svět.
Putin zde pronáší zásadní zahraničněpolitické projevy, diskutuje s pozvanými hosty a představuje svůj výklad vztahů Ruska se Západem. Lukjanov při tom nehraje vedlejší roli.
Řídí výzkumnou část klubu a opakovaně sedí přímo proti Putinovi jako moderátor jeho vystoupení. Právě zde je třeba odlišit hrubou propagandu od té sofistikovanější.
Lukjanov není Vladimir Solovjov.
Nemusí v televizním studiu vyhrožovat evropským městům jaderným úderem. Používá jiný jazyk, multipolarita, rovnováha velmocí, sféry zájmů, bezpečnostní architektura, strategická stabilita.
Jenže uhlazenější slovník nemění realitu, kterou popisuje. Když ruská armáda překročí hranici sousedního státu, lze o tom hovořit jako o agresi. Anebo lze několik hodin vysvětlovat, že jde o důsledek „bezpečnostních obav Ruska“, rozšiřování NATO a selhání evropské bezpečnostní architektury.
Druhý způsob zní vzdělaněji. Mrtvé z něj ale neodstraní.
Je to realita režimu, jehož zahraniční politiku lidé jako Lukjanov pomáhají zasazovat do intelektuálně přijatelnějšího příběhu.
Evropská unie právě proto Lukjanova v prosinci 2025 zařadila na sankční seznam. Podle jejího odůvodnění přenáší odpovědnost za válku na NATO, Spojené státy a EU, prezentuje Ukrajinu jako nástroj Západu a ruské vojenské kroky jako reakci na západní politiku. Unie jeho působení označila za poskytování „ideologického krytí“ ruské agresi. Válka přitom nekončí na ukrajinských hranicích.
Pro české publikum je podstatná ještě jedna věc. Rusko proti evropským zemím nepůsobí pouze prostřednictvím konferencí a názorových textů.
Evropská unie v březnu 2026 znovu popsala ruské aktivity jako dlouhodobou a koordinovanou hybridní kampaň. Výčet je děsivě konkrétní, sabotáže, útoky proti kritické infrastruktuře, kybernetické operace, manipulace s informacemi, vměšování do politických procesů a snahy oslabovat demokratické instituce.
EU připomíná i útoky spojované s ruskou vojenskou rozvědkou GRU a kybernetické operace skupiny APT28 proti demokratickým institucím v Česku a Německu. V červenci letošního roku Unie popsala také širší „škodlivý kybernetický ekosystém“ využívající ruské zpravodajské služby, soukromé společnosti, hacktivisty i kyberzločinecké skupiny.
To je důležitý kontext pro všechna vznešená volání po „dialogu s Ruskem“.
Dialog s jiným názorem je normální součást demokracie. Jenže stát, který současně vede útočnou válku a podle evropských institucí systematicky podniká nepřátelské hybridní operace proti evropským zemím, není pouze dalším debatním partnerem u kulatého stolu.
Česká stopa není nová
České propojení s prostředím Valdaje navíc nezačíná letošní pražskou konferencí. Václav Klaus se akcí Valdajského klubu účastnil už v roce 2015, dokonce dvakrát. Valdaj jeho vystoupení a názory následně publikoval pro své mezinárodní publikum. To samo o sobě samozřejmě nedokazuje, že Klaus pracoval pro Kreml. Účast na konferenci není důkazem agenturního vztahu ani souhlasu se vším, co pořadatelé zastávají.
Ukazuje však, jak Valdaj funguje ruskému výkladu světa dodává mezinárodní rozměr prostřednictvím známých zahraničních osobností, jejichž názory se v některých bodech překrývají s kritikou Západu formulovanou v Moskvě.
Nyní se v programu pražské akce objevuje Miloš Zeman. Organizátorem přitom není Valdaj, ale český spolek Svatopluk vedený Petrem Drulákem, s Michalem Semínem v jedné z jeho sekcí. A právě Svatopluk pozval i Lukjanova.
Seznam Zprávy se pořadatelů ptaly, proč na konferenci zvou člověka sankcionovaného Evropskou unií právě kvůli jeho roli při šíření a legitimizaci ruských zahraničněpolitických narativů. Jednoznačnou odpověď nedostaly.
Michal Semín pouze poznamenal, že Lukjanov kvůli sankcím sotva může přijet osobně; zda vystoupí online, nevysvětlil. Petr Drulák se k výběru hostů vyjadřovat odmítl. Nejde o zákaz dialogu.
A právě zde je podle mě skutečná podstata celé věci.
Problém není v tom, že by s Fjodorem Lukjanovem nikdo neměl mluvit. Naopak. Ptát se ho má smysl.
Na civilisty zabité ruskými raketami. Na mučení zajatců. Na okupovaná území. Na odpovědnost Ruska za zahájení války. Na politické vězně doma. Na kybernetické útoky, sabotáže a dezinformační operace proti evropským zemím. A také na to, proč člověk, který se považuje za analytika, opakovaně nachází tolik pochopení pro bezpečnostní zájmy jaderné velmoci a podstatně méně prostoru pro právo jejího menšího souseda rozhodovat o vlastní budoucnosti.
To by byla skutečná debata.
Mnohem problematičtější je vytvořit prostředí, ve kterém se představitel ruského zahraničněpolitického establishmentu promění v jednoho z mnoha respektovaných expertů diskutujících o „nové globální aréně“, zatímco za dveřmi konferenčního sálu zůstane realita režimu, jehož politiku pomáhá vysvětlovat. Putinovo Rusko totiž dnes nebojuje pouze tanky a drony.
Bojuje také vlastní interpretací reality.
Potřebuje přesvědčit svět, že agrese je reakcí, okupace bezpečnostním opatřením, sféra vlivu legitimním nárokem a napadená země pouhou figurkou ve hře velmocí. A k tomu nestačí generálové, tajné služby a televizní propagandisté.
Hodí se i inteligentní člověk v dobře padnoucím saku, který stejný příběh dokáže převyprávět jazykem mezinárodních vztahů.
Fjodor Lukjanov tuto roli zvládá už řadu let.
