Kanonýr z Baterie mrtvých

Bitva u Hradce Králové 3. července 1866 obrátila rakouská jízdní baterie svých osm děl a začala pálit na vlastní vesnici. Právě ji totiž obsadili Prusové. Za tři minuty z baterie zbylo jediné dělo. Tohle je příběh jednoho z mužů, kteří to přežili. Vypravěč je smyšlený, vše kolem něj se stalo, nebo mohlo stát…

Nejdřív to byla nuda a mokro.

To si lidi nepředstaví, když se řekne bitva. Pršelo už čtvrtý den a v botách jsem měl vodu, která tam byla snad už od Dvora Králové. Stáli jsme na svahu nad Chlumem od časného rána a vedli palbu na sever, do lesa, kterému říkali Svíb.

Odtamtud měli přijít. Odnikud jinud. To nám řekli a my tomu věřili, protože co jiného má člověk u děla dělat než věřit, kam ho postaví.

Byli jsme jízdní baterie. To znamená, že jsme nechodili pěšky vedle děl, ale seděli na koních a mohli se pohnout tak rychle, jak rychle běží kůň. Byla to obvykle naše výhoda, až na ten osudný den . Pěší baterie by ten den nikdy nedojela tam, kam nás poslal setník, a možná by nás to zachránilo.

Ale k tomu se dostanu.

Nabíjel jsem celé dopoledne. To byla moje práce, dělo vytřít a nabít, chlap u ústí hlavně. Vytřít, prach, náboj, nabiják, a zase od začátku, mezi tím řev a ten pach, co ho z vlasů nedostanete týden. Ruce jsem měl po poledni jako ze dřeva.

Kůň přede mnou, hnědák, kterému nikdo neříkal jménem, protože se u děl koně jménem neoslovují, měl na bocích krev z třísky a nikdo si toho nevšímal, ani on ne.

Pálili jsme na Máslojedy a na okraj Svíbu a setník von der Groeben jezdil za našimi zády sem a tam a byl klidný. To si pamatuju. Ten klid mě potom tížil víc než všechno ostatní. Kdyby byl nervózní, bál bych se dřív a možná se líp schoval.

Nebyli jsme tam sami. Stáli jsme na pravém křídle obrovského uskupení děl, sedmnácti baterií, později prý přes dvacet, a takový rachot se do té doby v žádné bitvě neslyšel. Chlapi, co přežili Itálii, říkali, že Solferino bylo proti tomu ticho. Já vím jen, že jsem po pár hodinách přestal slyšet vlastní hlas a rozkazy četl z pohybu ruky poddůstojníka.

Pak přišli.

Přijel k nám nějaký poručík, celý bez sebe, na uštvaném koni. Až později jsem se dozvěděl, že to byl Sonnleithner od deváté pěší baterie, poslali ho hledat muniční park a on u chlumského kostela vjel rovnou mezi Prusy. Hnali se za ním. Dorazil k nám a křičel, že Chlum padl. Že nepřítel je za námi. A vzápětí mu dal za pravdu zvuk, kterému nešlo nevěřit, hustá střelba zezadu, z vesnice, kde jsme měli být my.

V Chlumu jsme měli být my. V Chlumu byla celá armáda. Chlum bylo to nejbezpečnější místo v širém poli.

V Chlumu stáli Prusové.

Nevím, jak dlouho už tam byli. Později jsem se dočetl, že vešli o třetí, že běželi celé dopoledne od Králového Dvora a cestou shazovali tornistry, aby byli rychlejší, a že do vsi vpadli rovnou z běhu, zatímco my jsme pálili opačným směrem a hlídali les, kterým nikdo nepřišel. Byla to garda. Královský pluk, o kterém se pak vykládalo, že v něm kdysi sloužil i sám pruský král. Tehdy jsem nevěděl nic. Věděl jsem jen, že velitel zvedá ruku a křičí „obrátit“, a to slovo mi nedávalo smysl, protože obrátit znamenalo pálit na vlastní ves.

Tak jsme se obrátili.

Celý den jsme byli zakopaní. Před námi val, náspy, hlína, kterou jsme si sami naházeli, a za takovou hlínou se dá přežít ledacos. Ve chvíli, kdy jsme děla otočili proti Chlumu, jsme museli za zabezpečené pozice ven.

Na holý svah.

Setník nás nechal vytrhnout z okopů a rozjet se dolů tryskem, celá baterie v galopu, děla nadskakující za koňmi, a od té chvíle nás nechránilo nic než vzdálenost a rychlost, jakou umím nabít.

A já uměl nabít rychle. Rychleji než kdokoli od sedmé. Toho dne mi to bylo poprvé k ničemu.

Umírali jsme, ještě než jsme dojeli na místo. Hnali jsme se tryskem, oni už do nás stříleli z boku. Kůň druhého děla dostal zásah do krku a šel k zemi v plném běhu, převalil se přes vlastní zápřah a s sebou strhl chlapa i lafetu, a to ryk, co ze sebe vydával, když se pak snažil postavit na zlámané nohy…nešlo přehlušit ani palbou.

Chlap, se kterým jsem od Prahy spal zády k sobě pod jednou dekou, spadl z koně vedle mě. Jedna půlka hlavy mu chyběla a zbytek těla se ještě držel v sedle pár kroků, než sklouzl.

Nezastavil jsem.

U přesunu baterie se nezastavuje. Jel jsem dál za dělem a jeho nechal v blátě, a to je věc, kterou jsem čtyřicet let nikomu neřekl.

Zastavili jsme dvě stě kroků od vsi. Před ní stály pruské prapory, řada za řadou, sevřené, tmavé, jako pole zorané do čtverců. Setník dal povel ke kartáčům. Kartáč je zlá věc, plech nacpaný kulkami, který z hlavně vyletí jako obrovská hrst broků, a na dvě stě kroků proti tak namačkaným lidem udělá to, co si člověk nepřeje udělat ani nepříteli.

Vypálili jsme.

Do té sevřené masy to vyrvalo uličku, celou řadu naráz, jako když kosa projede vysokou trávou, a než se stačila zavřít, viděl jsem, co po ní zůstalo ležet na zemi a ještě se to hýbalo. Nabil jsem a vypálili jsme zas. Udělal jsem to znovu, protože nabíjet bylo jediné, co jsem uměl, a ruce to dělaly beze mě, a to je milost, kterou při té práci máte. Že to dělají ruce a vy se u toho nemusíte dívat pořád.

Napočítal jsem deset ran. Možná jedenáct. Víc jich nebylo. A ne všechna děla vůbec stačila vystřelit.

I těch pár ran ale k něčemu bylo, i když jsem to tehdy nevěděl. Za našimi zády, dokud jsme na sebe strhávali pruskou palbu, stačily odjet pěší baterie číslo devět a deset.

Dvě celé baterie, lidé i koně, se zachránily, protože jsme těch pár minut stáli tam, kde jsme stáli. Došlo mi to až za mnoho let, když jsem to viděl napsané.

Tehdy jsem viděl jen Chlum a záblesky z něj.

Protože oni měli ty pušky. Zadovky, jehlovky, nabíjeli je vleže a zezadu a pálili třikrát čtyřikrát rychleji než naši s předovkami, a my u sebe ani pušku, ani bodák, vůbec nic, jen nářadí a tesák u pasu, protože dělostřelec podle předpisu ruční zbraň nepotřebuje.

Dělostřelec je přeci za valem. Jenže my už za valem nebyli.

Trvalo to, co by se člověk pomalu třikrát nadechl. Tak dlouho jim to trvalo. Svět kolem mě byly jen obrazy. Chlap od sousedního děla se složil dopředu a zachytil se hlavně, aby nespadl. Byla po té palbě horká a on na ní nechal kůži z dlaně, ale to už bylo jedno, protože než dopadl na zem, byl mrtvý.

Padl kůň, pak druhý, pak zbytek zápřahu naráz, a mezi nimi muži, co je vedli. Nebylo v tom nic z toho, co se maluje na obrazy, jen bláto, kov, střeva a ržání, které neustávalo, protože kůň umírá dlouho a nahlas.

A setník.

Ten nepadl schovaný. Ten padl za jízdy na koni, jak projížděl podél celé baterie a znovu a znovu opakoval rozkaz k ústupu, aby ho každý slyšel. Chtěl zachránit, co se ještě dalo. Dostali ho, když ten rozkaz křičel potřetí. Neviděl jsem to, jen jsem pak věděl, že už za námi nejezdí a že už nikdo neřve, a to ticho, kde měl být jeho hlas, bylo horší než palba.

Nevím, proč jsem ještě stál. Vedle mě lidé padali a já stál a nabíjel, a pak už nebylo do čeho, a pak už u mého děla nikdo nebyl, a já ležel, sám nevím kdy jsem lehl, v blátě mezi koly, přišlápnutý čímsi, co bylo předtím kůň.

Díval jsem se na oblohu, pořád stejně zataženou jako ráno, jako by se nahoře vůbec nic nedělo.

Jedno dělo se zachránilo. Jedno z osmi. Poručík Merkel, poslední živý důstojník od nás, splnil setníkův poslední rozkaz, zapřáhl to jedno dělo a s hrstkou zbylých chlapů odjel.

Ještě potom prý s ním pálili na Prusy u Rozběřic. Ostatní tam zůstala. Sedm kanónů, dvaapadesát mužů, nadporučík Wolf, setník, a koní víc mrtvých než lidí, osmašedesát.

Ti koně tam leželi ještě dlouho po bitvě, nafouklí, a bylo je cítit až do Rozběřic. Já ne. Já vstal. Nevím proč zrovna já, a celý život jsem se na to snažil nemyslet, protože v tom není žádná spravedlnost, jen náhoda, kudy letěl který kus olova.

Sedmadvacet let nato mě pozvali na Chlum. Byl třiadevadesátý rok, na podzim, a stál tam sloup vysoký jako dům, nahoře Austrie s věncem, dole kamenný lev na rozbitém děle.

Bylo nás tam pár, co jsme přežili. Stáli jsme před tím a nějaký plukovník mluvil o věrnosti až do smrti, četl jména a pak přečetl, že baterie padla do posledního muže.

Do posledního muže.

Stál jsem tři kroky od něj a poslouchal, jak jsem umřel. Vedle mě stáli další tři, kteří taky umřeli, a jeden z nás položil na schody věnec.

Nikdo to neopravil. Ani my ne.

Protože co má člověk říct. Že tam nepadli všichni? Že jich o život přišlo dvaapadesát ze sto osmdesáti a zbytek se rozešel do života, oženil se, zestárl a přijel se podívat na svůj vlastní náhrobek? To se do proslovu nehodí. Kazilo by to legendu i slávu.

Tak jsem mlčel a díval se na to kamenné dělo. Myslel jsem na hnědáka, na chlapa, kterého jsem u přesunu nechal ležet, na koně, co se dvě stě kroků od Chlumu snažil postavit na zlámané nohy, a na to, jak dlouhé jsou tři nádechy, když se u nich umírá.

Věrni až do smrti, stálo tam.

To ano.

Do smrti věrni byli.

Zdroje: