Článek
Agáta Hanychová sdílí fotografie a videa se svými dcerami Miou a Rozárkou.
Krátký čas, hodně pohybu, hodně emocí, hodně programu. Všechno působí intenzivně, radostně, „správně“. Jako důkaz, že i za dva dny se dá být skvělou mámou. Že když se chce, všechno se zvládne.
Jenže tahle logika patří dospělému světu. Světu výkonu a obhajoby. Dítě takhle neuvažuje. Dítě neřeší, kolik toho stihlo. Dítě řeší, kde právě je. A hlavně – kdy zase pojede pryč.
Mia i Rozárka žijí ve střídavé péči.
Každá se svým otcem – Jakubem Prachařem a Jaromírem Soukupem. To není detail. To je základ jejich každodenní reality. Balení věcí. Přesuny. Přechody mezi světy, které mají jiná pravidla, jiný rytmus, jinou atmosféru.
Největší zátěží nejsou dlouhé intervaly. Nejhorší jsou právě ty krátké. Dva dny. Čtyřicet osm hodin. Dítě sotva přijede, sotva se nadechne, a už ví, že se bude zase loučit. To není domov. To je návštěva.
Vývojová psychologie je v tomhle neúprosná.
Dítě potřebuje kontinuitu, předvídatelnost a klid. Ne intenzitu. Ne program. Ne „naplněný čas“. Časté a krátké přesuny zvyšují adaptační zátěž, i když dítě působí spokojeně a usměvavě.
Děti se přizpůsobují. Mlčí. Neříkají, že jsou unavené. Neříkají, že by chtěly zůstat. Prostě se přizpůsobí. A dospělí si to vyloží jako důkaz, že to funguje. Jenže ticho dítěte není souhlas. Je to způsob, jak přežít situaci, kterou nemůže ovlivnit.
Rodiče versus děti.
Rodiče si ve střídavé péči odpočinou. Když děti nemají, naberou síly. Když je mají, dají jim maximum. Tenhle rytmus dává smysl dospělému tělu i hlavě. Ale dítě žádnou pauzu nemá. Jen mění adresu.
Zatímco dospělí střídají role, Mia a Rozárka střídají svět. Postele. Zvyky. Způsob, jakým se mluví. Jak se spí. Jak se žije. A nikde mezi tím není místo, kde by si mohly skutečně odpočinout.
Ticho, které bije do očí.
Média často staví příběh Agáty Hanychové jako spor mezi rodiči. Jako boj, kdo je lepší, kdo selhal a kdo za co může. Jenže tím se znovu míjí to nejpodstatnější: že každá rozdělená rodina je pro dítě ztrátou celku. A že tuhle ztrátu nelze přebít ani sebevětším nasazením.
A právě proto ten instagramový obraz působí neúplně. Ne proto, že by byl falešný. Ale proto, že v něm chybí jediná důležitá věta. Že ty děti nejsou celé. Že nejsou s druhým rodičem. Že to není ideál.
Dokud budeme tuhle realitu lakovat na výkon, budeme dál přehlížet otázku, která se nehodí do žádného příspěvku: co na to Mia a Rozárka?
Děkuji za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba symbolicky 10,- Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David Řezník
Zdroje:
tn.nova.cz
instagram.com/agatahanychova
