Článek
Některé otázky si člověk dovolí položit až tehdy, když už nemá co ztratit
„Tati, proč jsi šel na frontu, když jsi nemusel?“
„Protože jsem chtěl vědět, kde budeš pohřbený.“
Tahle věta nezazněla v době, kdy padaly granáty. Nezazněla ani po návratu domů, když se lidé učili znovu žít. Zazněla až v roce 2020, v klidu stáří, kdy už nebylo nutné obstát před světem.
Řekl ji Miloslav Masopust bez patosu a bez vysvětlování. Je v ní strach, který zná každý, kdo někdy přemýšlel, co by se stalo, kdyby ztratil někoho blízkého. Ne hrdinství. Potřeba nebýt v nevědomí.
Válka nebyla jen o boji, ale o odpovědnosti
Bylo mu dvacet let. Volyňský Čech, zavřené gymnázium, žádná jistota. Vstup do československého armádního sboru v Sovětském svazu nebyl volbou ideálů, ale krokem do reality, která nečeká.
Na východní frontě nebyl prostor na emoce. Zima, hlad, únava a neustálé napětí. Řešilo se, jestli máš zbraň, jestli máš náboje a jestli přežiješ další den. City šly stranou, protože by vše zpomalily. A zpomalení znamenalo konec.
Dukla nebyla symbol, ale zkušenost
Karpatsko-dukelská operace nebyla obraz z učebnice. Byla to špína, bahno, déšť a dělostřelecká palba bez ohledů. Masopust tam byl. Byl zraněn. Viděl umírat lidi, se kterými ještě nedávno mluvil o domově.
Tady se člověk nenaučil mluvit.
Tady se naučil vydržet.
A kdo vydržel, ten si odnesl něco, co se často už nikdy neříkalo nahlas.
Mlčení nebylo slabost, ale způsob přežití
Po válce zůstal v armádě. Dělostřelectvo, velení, odpovědnost. Ne proto, že by chtěl kariéru, ale proto, že řád po chaosu dává smysl. Režim fungování zůstal, i když válka skončila.
Odborníci na psychická traumata dlouhodobě upozorňují, že mlčení po extrémní zátěži nebývá projevem studu ani slabosti, ale způsobem, jak si zachovat schopnost fungovat.
Otec, který nemusel, a otázka, kterou známe i my
Do války šel i jeho otec. Nemusel. Ale šel. Ne proto, že by chtěl bojovat. Proto, že nechtěl zůstat doma a celý život přemýšlet, kde jeho syn skončil.
Ta věta o pohřbení je krutá, ale poctivá.
A klade otázku i nám: kolik věcí v sobě držíme jen proto, že pravda by byla příliš těžká?
Tohle přiznání nebylo pro média. Bylo pro paměť.
A možná i pro každého z nás, kdo někdy mlčel, protože musel fungovat.
Některé věty se řeknou později. Ale ne zcela pozdě.
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba symbolicky 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
ct24.ceskatelevize.cz
veterani.mo.gov.cz
memoryofnations.eu
