Článek
Narazil jsem na fotku Charlotte Gottové z hor.
Ticho, sníh, klid. Možná Dolomity, možná úplně jiné místo. Upřímně – místo není to podstatné.
Podstatné je, jak působí. Klidně. Vyrovnaně. Spokojeně.
A pak se mi to celé přepnulo jinam. Ne do role čtenáře. Ale do role táty.
Mám dceru. A když se na tu fotku dívám, napadne mě jediné: jak strašně moc bych chtěl být svému dítěti po boku co nejdéle.
Aby ten život měla o něco jednodušší. Aby věděla, že když bude potřeba, jsem tam. Bez vysvětlování. Bez podmínek.
Charlotte měla silnou rodičovskou oporu. A přišla o ni v okamžiku, kdy je člověk ještě mlaďoučký a některé věci teprve začíná nést sám. Její život byl sledovaný už od dětství a po smrti Karla Gotta se ten zájem jen znásobil.
Proto se nedivím, že občas zmizí. Že mlčí. Že si hlídá ticho.
A upřímně – vůbec netuším, co znamenalo její skoro roční neozývání. A ani to tipovat nechci. Nechci se plést. Nechci ubližovat. Některé věci prostě nejsou naše.
Z téhle fotky si beru jen jednu jedinou věc.
Vypadá v pořádku.
A jako táta vím, že tohle je ta nejdůležitější zpráva ze všech.
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba symbolicky 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David Řezník
