Článek
„Jakub se vždycky ožral, bál se létání. A pak jsme se hádali.“
Tak přesně tuhle větu pronesla Agáta Hanychová o svém bývalém partnerovi. Ne v soukromí. Ne v důvěrné zpovědi. Ale do mikrofonu, naplno, veřejně. V době, kdy se Jakub Prachař ocitl uprostřed mediálního virválu kvůli incidentu v letadle. Jenže místo solidárního mlčení, které by od matky tří dětí člověk možná čekal, přišla sprška výsměchu a sebelítostného ventilování starých křivd.
Místo ticha – smích. Místo empatie – podraz. Místo důstojnosti – výsměch.
Agáta si totiž k celé situaci přidala poznámku: „Od rána se dost bavím.“ Smála se. Ne něčemu vtipnému, ale tomu, že její ex má veřejný problém. A protože se nedokázala udržet, přihodila pár peprných detailů o jeho dávném strachu z létání. Jednou ho prý dokonce před posádkou zesměšnila, když si kvůli panice chtěl přesednout k oknu. Kdo by čekal pochopení, ten nezná Agátu.
Ale čím víc mluvila o něm, tím víc rozebrala sebe.
O ženě, která si plete sílu s výsměchem. Která věří, že když vyvalí na veřejnost cizí úzkost, sama bude vypadat klidně a v pohodě. Jenže to nefunguje. Ne tady. Ne dnes. Tahle taktika je dávno průhledná. Lidé poznají, když někdo útočí jen proto, aby ulevil vlastní bolesti.
Agáta Hanychová neodhalila Prachaře. Odhalila vlastní charakter. A ten není pěkný.
Vážně se máme smát člověku, který měl úzkost? Vážně je v pořádku tahat na světlo cizí slabosti, jen protože jsme naštvaní nebo zahořklí? To není síla ženy. To je slabost. A čtenáři to poznali. Pod články už nepíšou o něm. Píšou o ní.
„Prachař měl trapas. Ale Agáta má trapnou duši.“
Zdroje:
tn.nova.cz
stars24.cz
extra.cz
blesk.cz
