Článek
Seděl jsem u televize a díval se na reprízu Hyde Parku Civilizace.
Moderátor Jiří Stach a fotografka Lenka Hatašová v něm mluvili o Daně Drábové – o ženě, která se nikdy nebála ani lidí, ani pravdy. A Hatašová řekla větu, která se mi vryla do kůže: „Naším společným přáním byla cesta do Santiaga. Už ho bohužel nestihla.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že já to přání už kdysi splnil – v roce 2006. A že to, co jsem tehdy vnímal jako osobní pouť, bylo možná i něco víc.
Ta cesta pro mě byla zázrak.
Přes hory, ticho, bolest i samotu. Když člověk jde stovky kilometrů sám, začne rozumět tichu. A právě to ticho, ta jednoduchost a jasnost – to byla i Dana Drábová.
Malá postavou, ale obrovská duší.
Když vstoupila do místnosti, ztichl i chaos. Měřila sotva metr čtyřicet, ale když mluvila, měli jste pocit, že stojí před vámi obří hora.
Byla nekompromisní. Když šlo o bezpečnost, uměla říct klidně, ale pevně: „Máš deset vteřin na to změnit názor.“
A člověk ten názor opravdu změnil.
V tom Hyde Parku zaznělo i něco, co dokonale vystihuje její podstatu:
„Nemám strach o společnost. Sedmdesát procent lidí si ověřuje fakta.“
Byla přesvědčená, že pravda má pořád většinu.
Rozum pro ni nebyl chladný. Byl to způsob, jak se dotknout řádu věcí.
Často říkala, že všechno je postavené na principu proměny – že energie je někdy hmotou a hmota energií, jen se to střídá.
A že i život a smrt jsou jen dvě fáze téže rovnice.
Její dvorní fotografka Lenka Hatašová řekla, že Drábová snila o cestě do Santiaga, ale čas už jí to nedovolil.
A v té větě je všechno.
Drábová celý život stála nohama na zemi, a přesto byla napojená na vesmír.
Věřila, že člověk má uvažovat racionálně o tom, co může mít a co ne.
Že některé věci si lze jen vysnít – a nechat je snem.
Sny pro ni nebyly posedlostí, ale důkazem, že v člověku ještě zůstala duše.
Když jsem poslouchal její slova, měl jsem pocit, že mluví o všem, co jsem tehdy na té pouti cítil.
Že rozum a víra nejsou protivníci, ale dvě síly, které drží svět v rovnováze.
Každý den cesty byl pro mě rovnicí mezi tělem a duší, mezi hmotou a energií.
A teď vím, že i ona to tak cítila. Jen už neměla čas to projít.
Dana Drábová měla podle svých kolegů 3. října nastoupit do důchodu.
Byla připravená uzavřít kapitolu, předat úřad a možná si konečně dovolit odpočinek.
Osud to ale zařídil jinak.
O tři dny později, 6. října 2025, zemřela.
Jako by ten vesmír, o kterém tak často mluvila, uzavřel kruh přesně v okamžiku, kdy chtěla odejít ze služby.
Neutekla. Jen dokončila svou rovnici – energii proměnila v klid.
Když jsem došel do Santiaga, nebyl jsem tam sám.
Všude kolem byl klid, který člověk cítí jen jednou za život.
A někde mezi tím tichem a světlem jsem si uvědomil, že velikost člověka se neměří metry ani funkcemi.
Měří se tím, kolik světla po sobě zanechá.
A Dana Drábová odešla. Odešla její hmota, která se proměnila v neskutečnou energii. Takovou, která tu s námi zůstane dlouho – než se zase jednou promění v hmotu.
Zdroje:
Česká televize – Hyde Park Civilizace, říjen 2025 (Jiří Stach, Lenka Hatašová)
SÚJB.gov.cz – Oficiální oznámení o úmrtí Dany Drábové (6. 10. 2025)
AP News, Deník, Seznam Zprávy, Proženy.cz – profilové materiály a vzpomínky
Osobní poznámky autora z cesty do Santiaga (2006)
