Článek
Dřina, která se nepočítá
Mnoho Čechů dnes naráží na krutou skutečnost: i po čtyřiceti letech práce jim stát řekne, že nesplnili dobu pojištění. Ne proto, že by seděli doma. Ale proto, že v devadesátých letech a dlouho po nich se pracovalo „načerno“ – běžně, otevřeně, a často i s falešným pocitem jistoty.
Tehdy šlo o přežití. Nebyla práce, nebyly jistoty. Kdo chtěl uživit rodinu, bral, co bylo. Zaměstnavatel řekl, že „odvody běží“. Lidé mu věřili. Jenže papír, který to měl potvrdit, nikdy nevznikl. A dnes, po třech dekádách, se minulost hlásí zpět – v podobě zamítnutých žádostí o důchod.
Načerno není zadarmo
Podle ČSSZ bylo v roce 2024 zamítnuto téměř 19 % žádostí o starobní důchod. Nejde o jednotky lidí, ale o více než 10 tisíc odmítnutých žádostí. Důvod? Nejčastěji chybějící roky pojištění.
Jenže ty roky lidé reálně odpracovali – jen neoficiálně. Mnozí ani netuší, že „zkrácené smlouvy“, „dohody do limitu“ nebo „exekuce řešené bokem“ se jim do pojištění nezapočítávají. Dnes už to ví, ale pozdě.
A tak se z práce načerno stává tichá epidemie budoucí bídy. Když je člověku čtyřicet, směje se tomu. Když mu je šedesát, pláče. Protože zjistí, že stát počítá jen to, co je v systému – a ne to, co skutečně odmakal.
Můj názor: bolestivá pravda
Chápu, že ne každý člověk má stejné schopnosti, vzdělání nebo přehled. Mnozí prostě neumějí počítat s tím, co bude za dvacet let. A je mi těch lidí lidsky líto. Jenže zákony jsou dané. Stát nemůže hodnotit pocity ani dojmy, ale jen čísla.
Právě proto by bylo důležité šířit osvětu. Aby lidé věděli, jak se hlídají odvody, aby rozuměli pojmu „doba pojištění“. Protože i když to zní tvrdě – můžou si za to sami.
Invalidní důchody: systém, který nevěří bolesti
Ještě tvrdší realita čeká nemocné. U invalidních důchodů bylo v roce 2024 zamítnuto 45 % žádostí – téměř každá druhá. A to i u lidí, kteří se sotva hýbou.
Zdraví lidé si často myslí, že invalidní důchod je „další sociální dávka“. Že se dá brát a přitom chodit do práce. Jenže to je mýtus. Po reformě ministra Drábka v roce 2009 se systém změnil: už se nepočítají všechny diagnózy dohromady, ale jen jedna hlavní. Ostatní přidají maximálně deset bodů.
Výsledek? Lidé, kteří mají pět různých nemocí – třeba artrózu, poškozené cévy, karpální tunely a po operaci páteře – nakonec nedosáhnou na potřebný počet bodů. A stát jim řekne, že jsou „práce schopní“.
Upracovaní k smrti
Kdo to nezažil, nepochopí. Bolest se těžko měří tabulkou. Znám lidi, kteří s ledovými obklady na kloubech vstávají do práce, protože nemají jinou možnost. Invaliditu jim neuznali, důchod nepatří, a sociální dávky by je zničily.
A tak pracují, dokud můžou. Dokud se doslova neupracují k smrti.
Zvenku to vypadá, že jsou „skuhrající herci“. Ve skutečnosti je to příběh lidí, které systém odmítl. Lidé, kteří věřili, že dřina se počítá, a bolest se uznává. Jenže ne – počítá se jen to, co je na papíře.
Kde má systém smysl a kde selhává
Je pravda, že mezi žadateli jsou i tací, kteří o invalidní důchod žádají, i když objektivně pracovat mohou. Tam zamítnutí dává smysl.
Ale pokud člověk přinese posudky od tří specialistů, lékařsky potvrzené omezení, a přesto je označen za „schopného práce“, pak je to selhání systému – ne člověka.
Invalidní důchod nemá být almužna, ale ochrana těch, kdo už opravdu nemůžou.
Lekce pro všechny
Každý, kdo pracuje, má nárok na důstojný život.
Každý, kdo pracuje, má i povinnost si hlídat, jestli je za něj odváděno pojištění. Dá se to ověřit bezplatně na České správě sociálního zabezpečení.
Kdo pracuje záměrně načerno, může plakat, jak chce – ale nárok na důchod prostě nemá.
Ano, odvádí nepřímé daně z nákupů, ale do sociálního systému neodvedl nic. Tudíž musí počítat jen se základní dávkou.
A stát? Ten by měl přestat vidět čísla a začít vnímat příběhy. Protože za každým zamítnutím stojí člověk, který celý život věřil, že dřina a poctivost budou jednou odměněny.
Zdroje:
https://www.ceskeduchody.cz
https://www.cssz.cz
