Článek
Nevím přesně kdy. Nebyl to žádný velký zlom, spíš série malých opomenutí.
Něco se dělo – a já u toho nebyl. Tělem ano, očima možná taky. Ale hlavou? Srdcem? Kdepak. Byl jsem jinde. Až moc dlouho. A přitom se kolem mě dál odehrával život, který čekal, že si ho někdo všimne.
Vidím, ale ne vždycky se dívám. Slyším, ale někdy vůbec neposlouchám.
A když to dělám delší dobu, začne se to vracet. V malých signálech. V unaveném pohledu dítěte, které si všimne, že nejsem opravdu s ním. V partnerčině tichu, které není klidné, ale rezignované. V sobě. Nejdřív jako neklid, pak jako smutek. Nakonec jako absence. Ne někoho jiného. Sebe samého.
A pak se v hlavě začnou objevovat otázky. Ne všechny naráz. Přicházejí potichu. Jako by se bály, že je vyženu dřív, než se rozhlédnu.
Proč si připadám prázdně, i když mám všechno?
Nechybí mi nic konkrétního. Jen vděčnost. Ta každodenní, co se nepostuje. Co se neříká nahlas. Zvykla si být neviditelná. A já jsem si na to zvykl s ní. A pak jsem se jednou přistihl, že piju kávu v klidu a bez myšlenek. A to bylo jako malý zázrak.
Jak to, že mám tolik kontaktů, ale málokdy někomu napíšu jen tak?
Vím o lidech, co prožívají těžké věci. Ale nenapíšu. Ne proto, že bych nechtěl. Jen… se mi to nějak rozplyne mezi notifikacemi. Mezi tím, co musím, a tím, co bych mohl. A pak je ticho. Dlouhé a trapné. A já se přistihnu, že čekám, až se někdo ozve první. A někde uvnitř doufám, že to budu já.
Kam mizí ten čas?
Upřímně nevím. Den uteče, a přitom si nedokážu vybavit jediný moment, který by stál za to zastavit. Možná proto, že se pořád někam spěchá. A přítomnost je moc pomalá na to, aby ji ten spěch snesl. Jenže když se jednou zastavím – třeba cestou z obchodu, jen tak na chodníku – tak to najednou jde. A ten okamžik se zapíše.
Proč mě dojímá video na internetu, ale přehlídnu skutečný okamžik doma?
Protože video je krátké, čisté, vypointované. Realita není. Je všední, hlučná, rozmazaná. A tak jsem se naučil být dojatý náhradně. Ale pak se mi dítě usměje způsobem, který nejde popsat – a já si řeknu, že tohle je ono. Tohle je ten důvod, proč se chci vrátit.
Proč mlčím, když bych měl mluvit?
Někdy se bojím, že budu nepochopený. Jindy, že zbytečně rozvířím klid. Ale mlčet dlouhodobě taky není klid. Je to jen vzdálenost, která tiše roste. A já už těch vzdáleností zažil dost. Tak možná je čas říct: „Hele, jen to potřebuju říct. Nic víc.“ A třeba to bude stačit.
Nejsem výjimka. Nejsem ani oběť. Jen jsem si chvíli myslel, že být přítomný je samozřejmost. Že to jde samo. Ale ono nejde. Až když něco z toho ztratíš, začneš chápat, co ti mizí pod rukama.
Přítomnost není zadarmo. Musí se hledat, chránit, možná i trochu trénovat. Ale pořád je k dispozici. Neptá se, jestli si ji zasloužíš. Stačí se vrátit. Přestat scrollovat. Zavřít oči. Nebo je konečně pořádně otevřít. Někdy stačí si jen sednout, nedělat nic… a dovolit si být.
Možná to všechno ještě stihnu. Možná ne. Ale poprvé po dlouhé době o tom aspoň přemýšlím. Bez výčitek. Bez tlaku. Jen s touhou být znovu tam, kde opravdu jsem.
A jestli jsi to dočetl až sem, možná tě to taky někam zavolalo. Tak díky. A buď tu. Opravdu.
