Článek
Sedím. Čumím jak opařenej.
Na fotky ze soukromého pohřbu. Rakev. Slzy. Rodiče zlomení v půli. V záplavě emocí cítím jednu, která mě pálí nejvíc. Nenávistnou. Nemohu se tomu ubránit. Ale víš co? Myslím, že zlo se má občas veřejně pranýřovat. Ne ze msty. Ale z paměti. Abychom si pamatovali, jak málo někdy stačí ke skutečné bolesti. A jak hluboko může bodnout slovo, které padlo ve chvíli, kdy ještě všechno bylo možné.
Dnes šli za rakví Felix Slováček a Dáda Patrasová - za rakví svojí dcery!!! Dívají se na rakev a vědí, že je konec! Už žádné „mami“, „tati“! Jen prázdno, které se nedá zaplnit!
A v tu chvíli se vybaví slova, která nikdy neměla být vyřčena.
Pavle Novotný!
Ty ses tehdy neudržel!
Napsal jsi to veřejně: „Felixovi zemře dcera. Anička nemá žádnou šanci.“
Ne v soukromí. Ne v zoufalství.
Ale na síti! Mezi vtípkem a hádkou!
S vědomím, že to čte celý svět!!!
Dnes je ta holka skutečně pryč.
A neexistuje omluva, která by tu větu vzala zpátky!!!
Co kdyby to byla tvoje dcera, Pavle?!
Co kdyby ti to někdo napsal?!
Zvládnul bys to přejít?! Zasmát se tomu?!
Nebo by se ti svět zhroutil?!
Tohle není o pomstě. To je o zrcadle, které držíme člověku, jenž sám rád ostatním nastavuje čelo.
To je o bolesti, která dnes zaplavila každého, kdo aspoň jednou Aničku slyšel zpívat.
A je to o rodičích, kteří ztratili dítě.
Ne mediální objekt. Dítě.
Pavle, my nezapomeneme.
Ne proto, že tě chceme trestat.
Ale proto, že tohle je ten moment, kdy zlo má dostat jméno. A tvář.
Ať už se za tím dnes schovává tweet, omluva nebo politická funkce.
Ať se na to díváš jakkoliv – dneska se ukázalo, že slovo může zabít.
Možná ne samo.
Ale může být součástí tlaku, bolesti, smutku, který neměl přijít.
A tak, než zas příště něco napíšeš, zkus se aspoň na pár vteřin zastavit.
Představ si svoji holčičku. A představ si, že tohle napsal někdo jiný. O ní.
Pak si sáhni na srdce. A napiš to znovu. Pokud to půjde.
Protože bolest je skutečná. A některé věty už nikdy nevezmeš zpět. Ani kdybys je zalil celou vodou Vltavy.
Jestli s tím souhlasíte, prosím sdílejte. Třeba se to k Pavlovi donese. Třeba se někde v něm něco pohne. A třeba už ho nikdy nenapadne mířit na to nejkřehčí, co rodič má. Na jeho slabinu. Na jeho dítě.
