Článek
V srpnu jsem oslavila dvacet.
Dvacet! No tak už jsem dospělá, ne? Nic mě nemůže překvapit. Hih.
A pak – dvě čárky.
Těhotná.
Najednou byl celý můj svět nový. Věci, o kterých jsem jen slyšela, měly najednou tvář, zvuk, vůni.
Budu máma.
Porod.
Nevím, proč jsem si myslela, že to zvládnu jako nic.
Jako kdyby se na to dalo připravit.
Jako kdyby ti někdo mohl předem ukázat tu bolest, ten zmatek, ten boj.
Hodiny běžely.
A já se pomalu rozpadala.
Trhalo mě to na kousky.
Ztrácela jsem sebe. Čas. Realitu.
V jednu chvíli jsem si řekla:
Možná dneska umřu.
A hned potom:
Ne. Ne, on je tady.
Můj muž.
Nesnáší krev. Nechtěl u toho být.
Ale zůstal.
Kvůli mně. Kvůli ní.
Když přišla ta největší bolest, tělo si mě vzalo úplně. Sundalo mě z postele. Tlačilo mě do dřepu.
Vůle byla pryč. Rozkazovalo mi jen něco starého, pradávného, co vědělo, co dělat.
A pak… byla venku.
Moje dcera.
Moje holčička.
Byla jsem opřená o postel.
A mezi nohama – její hlavička.
Zmatená. V šoku. Někde mezi nebem a zemí.
„Na postel! Rychle!“ křičí sestra.
A já koutkem oka vidím jeho.
Je bledý. Pláče. Hroutí se.
Viděl všechno. I to, co neměl.
Ale zůstal.
A pak ji držím.
Na hrudi. Na srdci. V náručí.
Konečně.
A něco je jinak.
Já jsem jiná.
Všechny moje představy o dospělosti? Směšné.
Tak takhle se stane z holky žena?
Jo.
Teď už jsem ŽENA.
____________________
Tenhle příběh napsala moje žena. Já jsem ho jen vyslechl a přepsal tak, aby mohl dojít až k vám.
