Článek
Když jsem byl malý, chtěl jsem být kosmonaut. Nebo popelář. Cokoliv, co má aspoň náznak hrdinství. Jenže pak přišel rok 2025. A s ním nabídka, která zní jako vtip – dvě stě dvacet osm tisíc měsíčně za utírání zadku. Ne vašeho. Jejího.
Modelka s boky širokými jako tramvaj hledá sluhu. Pardon, osobního asistenta. Člověka, který zvládne všechno – od hygieny po drobné domácí práce. Hlavně ale… ten zadek. Ten velký, slavný, legendární zadek, který se stal symbolem naší doby. A taky zkouškou důstojnosti.
Nejdřív si řeknete: To přece nikdo nevezme. Ale pak si spočítáte účty, ceny energií, nájem, školní obědy pro děti… A najednou zjistíte, že zadek za čtvrt mega není práce. Je to příležitost. A stovky lidí to tak cítí.
„Nezbláznil se svět. My jsme si jen zvykli.“
Zvykli jsme si, že práce nemusí mít smysl. Že slovo „sluha“ zní vlastně luxusně. A že když je nabídka dost vysoká, utírat zadek je povolání snů. V prestižní kategorii „asistentka influencera“ a „manažer ticha na jóga retreatu“.
A co já? Já jsem to vzal.
Protože když utíráš zadek za čtvrt mega, nejsi otrok. Jsi hvězda pracovní morálky. Jen se o tom nesmíš moc zmiňovat v hospodě. Tam totiž lidi ještě věří, že důstojnost něco znamená.
Škoda jen, že už jsem starej.
Kolena vržou jak starý schody, záda mě chytaj i u mytí nádobí a ruce? Ty mají dost co dělat samy se sebou. Moje slavná éra „manažera zadku“ se tak rozplynula dřív, než jsem stihl vybrat první pracovní ubrousek.
Ale neboj. Místo je pořád volné.
A soudě podle komentářů pod článkem, konkurence je veliká. Tak si pospěš. Třeba se dočkáš nejen výplaty, ale i titulu – „hrdina hygieny 21. století“.
