Článek
Možná to bude znít tvrdě, ale musíme si to říct nahlas. Protože jinak se bude dál opakovat tichá bolest, kterou nikdo nevysloví.
On měl mediální ochranný plášť. Ona jen ticho
Felix je zvyklý stát před lidmi. Ovládá mikrofon, novináře, emoce. I když je to těžké, má svoje nástroje. Zná svět, kde bolest projde skrz kamery a stane se sdílenou.
Lenka ten svět neznala. A když její dcera odešla, zůstala úplně sama. Jen se vzpomínkou a prázdnou náručí. A s tichým, ale tíživým pohledem ostatních: „To byla její vina? Byla dost silná? Co s ní bylo špatně?“
Dva světy po stejné ráně
Oba rodiče přišli o dceru. Ale zatímco jeden svět dál fungoval – protože měl rámec, rytmus, okruh lidí – ten druhý se propadl do nicoty. Není fér porovnávat smutek. Ale je fér pojmenovat samotu. Protože někdy se bohužel maminka po smrti dítěte stane jen vedlejší postavou. A to bolí dvakrát. Ztratí dítě. A ztratí sama sebe.
Každý jinde. Úplně jinde
Nemluvili spolu a pravděpodobně se nikdy nepotkali. Neřešili to spolu. Neměli nic společného, jen každý svoji milovanou dceru. A ta odešla. Jeden z nich stál před lidmi. Druhý zmizel z dohledu. A pak zhasl.
To samo o sobě mluví dost.
Není to obvinění. Není to hon na otce. Je to otázka pro všechny.
Jak mluvíme s těmi, kteří trpí? Jak vypadá bolest, která se neukazuje na veřejnosti? Kolik tichých matek odchází bez toho, aby jim někdo řekl: vidím tě?
A my?
Zbyly nám otázky. A jedna jistota: že veřejný smutek a soukromá tragédie nejsou to samé. Možná bychom se měli víc dívat na ty, kdo nejsou slyšet.
Co si z toho vzít?
Ne každá bolest má mikrofon. A ne každá maminka má kolem sebe svět, který ji podrží. Ptejme se. Dřív než bude pozdě. Svět není nikde jinde, než právě tady.
A proto vás žádám, vy kteří se mnou souhlasíte. Sdílejte tento článek. Děkuji David.
