Článek
Kdysi jsme ho poslouchali. Teď ho pozorujeme.
Klikáme na jeho jméno ne proto, abychom si pustili saxofonový sólíčko z televize devadesátých let. Klikáme, protože někdo napsal, že „se objevil mezi lidmi“. A my si to chceme ověřit. Ne ušima. Očima. A nejlépe na fotce, kde se mračí, klopí oči, má tvář unavenou nebo bolestivou.
Takové snímky pak sdílíme. Komentujeme. „Chudák.“ „To je hrůza, jak vypadá.“ „Takhle dopadl?“ A přitom… co jsme to vlastně chtěli najít?
Znáš ten pocit, když si pustíš písničku a najednou jsi zpátky někde u kuchyňského stolu, kde voní guláš a hraje rádio? Tak přesně tohle Slováček pořád umí. Pořád to z něj jde. Ale to nás zajímá méně než obrázek, na kterém zestárnul. Proč?
Jeho pád jako naše výhra?
Je to zvláštní. Čím slavnější člověk je, tím víc čekáme, že nám jednou „dá ten obraz bolesti“.
Chceme ho dohnat. Dohnat tu slávu, ty úspěchy, ten lesk. Ne vlastní prací – ale tím, že jednou uvidíme jeho konec. Tvář, která už nemá sílu. Oči, které ztratily jiskru. A pak si řekneme: „Tak vidíš. Nakonec jsme na tom stejně.“
Slováček má za sebou stovky vystoupení, nahrávky, dirigentskou práci, vyprodané sály. Ale v tu chvíli, kdy se objeví na veřejnosti unavený, bez úsměvu, s pohledem do země – to je to, co sdílíme. To je ta chvíle, kterou z něj děláme „zprávu dne“.
Nejsme už trochu divní?
Nikdo z nás by nechtěl, aby o něm ostatní mluvili jako o „tom, co nějak dopadl“. Ale když se jedná o známé tváře, tahle hranice se jakoby smaže. Už to není člověk – je to objekt k pozorování.
Felix Slováček se stane „příběhem“, i když jen sedí v první řadě, protože jeho oči nejsou rozzářené.
A tak si ho fotíme, komentujeme, analyzujeme. A přitom zapomínáme, že kdyby místo toho vzal do ruky saxofon a zahrál, většina z nás by nevydržela ani pět taktů – jak by ho to přebilo.
A přitom ještě pořád hraje
To je na tom to nejabsurdnější. On ještě pořád hraje. Ne na city. Na nástroje. Pořád je aktivní. Není to pozůstatek minulosti. Je to pořád Felix Slováček. Ale čím víc se snaží být normální, tím víc se ho snažíme odchytit – jako raritu. Jako výjev z konce příběhu.
A možná právě v tom je ta chyba. V nás. Ne v něm.
Zkusme to slyšet, ne vidět
Možná je čas přestat klikat na jeho tvář a zkusit znovu slyšet jeho tón. Možná bychom se měli přestat bát stárnutí druhých – protože ten strach je vlastně jen maskovaný strach z nás samotných.
A možná bychom mohli udělat úplně jednoduchou věc: Pustit si Felixe Slováčka. A nehodnotit, ale poslouchat.
Doslova mě vždycky dostane píseň - skladba v jeho podání se saxofonem: „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.“
Mám husí kůži, děkuji pane Felixi Slováčku.
