Článek
Hanička, kterou si lidé přivlastnili
„Haničko, zazpívej!“ – slyšela to celý život. Přezdívka Hanička Písnička vznikla sama od sebe. Fanoušci ji tak nazvali, protože měli pocit, že patří do jejich rodiny. Byla hlasem, který dokázal pohladit i v nejtěžších chvílích.
Ona sama se k té přezdívce později stavěla s rozpaky. „Už nejsem žádná Hanička,“ říkávala. Ale chápala, že je to od lidí láskyplné. A tak tu roli přijala. Protože věděla, že pro ně byla víc než zpěvačka – byla symbolem.
Sláva, která neskryla bolest
Na pódiu zářila. Devětkrát po sobě vyhrála Zlatého slavíka, její desky se prodávaly v milionech, a když zpívala „Bludičku Julii“ nebo „Maluj zase obrázky“, lidé se usmívali i plakali zároveň.
Jenže úspěch měl i svou odvrácenou stranu. Hana od mládí bojovala s těžkou nemocí krve, která jí brala sílu. Přesto koncertovala, usmívala se a rozdávala radost. Publikum vidělo světlo, ale doma ji čekal stín, který se neschoval ani za potlesk.
První rána – vlastní dítě nikdy nebude
Toužila po dítěti. Po obyčejném, lidském štěstí, které má tolik žen za samozřejmé. Jenže lékaři byli jasní – nemoc jí tuhle možnost vzala. Nikdy nebude mít vlastní děti.
Byla to rána, kterou nesla v tichosti. Když viděla přátele, jak vozí kočárky, usmívala se. Ale uvnitř si říkala: „Proč já ne?“ Byla Haničkou Písničkou pro celý národ. Ale nikdy se jí nikdo nezeptal, jestli je spokojená doma, tam, kde měl být dětský smích.
Druhá rána – Anička, která zmizela
A pak přišla naděje. S tehdejším manželem Vlastimilem Harapesem se rozhodli, že dají domov dítěti, které to potřebuje. Do jejich života vstoupila malá holčička. Anička.
Říká se, že jí zařídili pokojíček, že už si zvykli oslovovat ji jménem. Hana věřila, že osud jí přece jen dává druhou šanci. Jenže tahle šance trvala krátce. Rodina se o Aničku přihlásila zpátky a úřady rozhodly. Holčička odešla.
Zůstaly hračky, prázdná postel a ticho, které bolelo ještě víc než první rána. Protože tentokrát už nešlo o sen, který se nikdy nenaplnil. Tentokrát šlo o skutečnost, která se rozpadla přímo v náručí.
Na pódiu světlo, doma prázdnota
A tak se stalo, že Hana Zagorová rozdávala radost miliónům lidí, zatímco sama bojovala s prázdným domovem. Na pódiu stála Hanička Písnička – usměvavá, křehká, něžná. Ale doma byla žena, která věděla, že její náruč zůstane prázdná.
Možná právě proto byly její písně tak dojemné. Protože v nich byla nejen radost, ale i bolest. Publikum to cítilo, i když o ní nevědělo. A možná právě díky tomu jí věřili.
Tajemství písní, které patřily lidem
Mnohé její písně si začaly žít vlastním životem. „Maluj zase obrázky“ si lidé překřtili na „Hrníčky“ a Hana se tomu jen smála. Její hudba nebyla jen její – patřila lidem.
Za kariéru nazpívala stovky písní. Každá byla jiná, ale všechny nesly její rukopis: laskavost, křehkost a lidskost. To byl její dar – uměla zpívat tak, že každý posluchač měl pocit, že je ta píseň právě pro něj.
Odkaz, který nezmizí
Hana Zagorová odešla, ale její hlas zůstává. Zůstává v písních, které lidé zpívají dodnes. V rádiích, v obývácích, na svatbách i při tichých chvílích, kdy člověk potřebuje útěchu.
Pro nás bude navždy Haničkou Písničkou – zpěvačkou, která rozdávala radost, i když sama nesla dvě rány, které se nikdy nezacelily. Život jí vzal to nejcennější. A vzal jí to hned dvakrát.
A vy? Uměli byste odpustit osudu, že vám dvakrát vezme dítě? Nebo je to rána, se kterou se nedá žít v míru nikdy?
Zdroje:
cs.wikipedia.org
en.wikipedia.org
ctidoma.cz
aplausin.cz
blesk.cz
