Článek
A najednou to přišlo
Jana Novotná byla roky ta, co všechno držela. Rodinu, domácnost, práci. Děti měly uklizený pokoj, úkoly včas hotové, večeře byla vždycky na stole. Jenže pod povrchem se hromadilo ticho, hádky a chlad. Tomáš, její manžel, už dávno nebyl ten, kterého si brala. A pak přišla rána, která ji srazila k zemi. Tomáš si našel jinou. Odejít dokázal rychleji, než když řekneš švec.
Jana se zlomila. Nešlo o obyčejný smutek, šlo o propad. Přestala spát, přestala jíst, přestala věřit, že má cenu vstát z postele. Děti odvedla do školy a pak celé hodiny jen seděla na gauči a dívala se do prázdna.
Zhroucení přišlo v práci. Uprostřed kanceláře se jí rozklepaly ruce, zatočila se jí hlava a ona se sesypala k zemi. Kolegové volali záchranku. Nemocnice. Diagnóza: těžká deprese s úzkostmi. Poprvé slyšela od lékařů jasná slova – pokud nezačne léčbu, pohltí ji tma úplně.
Návrat domů
Po týdnech v léčebně se vrátila k rodičům. Máma Eva jí vařila čaje, hladila ji po vlasech. Táta Josef byl cholerik, ale i on se snažil. „Musíš bojovat,“ říkal jí, i když sám nevěděl, jak se bojuje s něčím, co není vidět.
Doma se střídaly světlé a temné dny. Jeden den se smála se dětmi, druhý den jen ležela pod peřinou. Léky ji tlumily, ale prázdnota zůstávala. Podívala se do zrcadla a viděla cizí tvář. V očích měla prázdno.
Setkání v terapii
Na první skupinovou terapii šla s odporem. „Nebudu přece sedět mezi cizíma a poslouchat jejich stesky,“ bránila se. Jenže tam poprvé slyšela příběhy, které byly podobné jejímu. A tam také poznala Petra.
Byl jiný než ostatní. Mluvil napřímo. Nebál se přiznat, že se psychicky zhroutil, že taky skončil v léčebně. Jana ho nejdřív odmítala, hádali se, jeho upřímnost ji bodala. Ale postupně zjistila, že mu rozumí. A že on rozumí jí.
Jejich rozhovory byly zvláštní směsí hádek a porozumění. Někdy ji vytáčel k slzám, jindy dokázal být jediný, kdo ji rozesmál. V jeho očích neviděla lítost, ale pochopení.
Rodinné drama
Rodiče nevěřili, že Jana zvládne „normální život“. „Co děti?“ ptala se máma. „Nebudou se za tebe stydět?“
Tyhle věty bodaly víc než všechno ostatní. Jana cítila, že ji okolí měří, že má navždy nálepku „ta labilní“.
Ale děti ji držely. Každé jejich objetí jí připomnělo, že má smysl jít dál. Když jí dcera podala kreslený obrázek s nápisem „Mami, bude líp“, Jana poprvé po dlouhé době věřila, že to může být pravda.
Obrat k lepšímu
Terapií procházela krok za krokem. Učila se znovu dýchat, znovu důvěřovat, znovu se smát. Petr ji doprovázel – někdy drsný, jindy opatrný. „Nesmíš se vzdát,“ říkal. A ona se pomalu učila věřit nejen jemu, ale i sobě.
Začala dělat malé kroky. Přijala nové místo v práci, i když se bála. Začala běhat, aby se zbavila úzkostí. Psala si deník, kde zapisovala každý den, který přežila bez pádu. Už to nebylo jen o přežívání. Bylo to o životě.
A pak si uvědomila, že mezi ní a Petrem není jen sdílená bolest. Bylo tam něco víc. Z přátelství vyrostlo něco, co už nešlo popřít. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že může někomu věřit.
Nový začátek
Dnes Jana říká, že zhroucení jí paradoxně zachránilo život. Naučilo ji říkat si o pomoc, otevřít se druhým a nevzdávat se. Děti vidí matku, která je silnější, než kdy byla. A vedle sebe má člověka, který rozumí jejím démonům.
Není to pohádka. Pořád jsou dny, kdy tma klepe na dveře. Ale Jana už ví, jak ji nepustit dovnitř. Už ví, že nemusí být dokonalá.
Tento příběh byl vyprávěn v rámci terapeutické skupiny.
