Článek
Slova, která drží při životě
Pod posledními fotografiemi Honzy Nedvěda a jeho Pavlínky se rozpoutala vlna emocí. Ať už si o jejich vztahu lidé mysleli v minulosti cokoliv, dnes je jasné, že písničkář pro fanoušky zůstává legendou. „Jejich písničky patří k tomu nejkrásnějšímu, co máme. Nikdy jsem nepochopila, proč je v rádiu téměř nehrají, stejně si je zpíváme všichni,“ napsala Květa Krátká.
Podobná slova přidala i Helena Raunerová: „Když mám nějakou depku, tak písničky Honzy a Františka Nedvědů mě z ní dostanou. Nádherné texty, vřelost a laskavost v jejich podání mě spolehlivě pohladí. Jsou už teď legendy, které mě nikdy neomrzí.“
Připomínka Síní slávy
Pro mnohé jsou Nedvědovy písně součástí osobního příběhu. Milan Fořter napsal: „Jemu, společně s jeho bratrem Františkem, patří čestné místo v Síni slávy hudby české, možná i slovenské republiky. Kolik lásek vzplanulo při jejich písních, kolik z toho bylo manželství, kolik mladých se naučilo hrát na kytaru jen proto, aby mohli u ohně zazpívat.“ Přidal i varování: „Jen by bylo třeba těmto velikánům tu úctu dávat dřív a častěji, ne jen na narozeniny nebo až zemřou.“
Slova, která bolí
Ne všichni fanoušci ale reagovali jen s vděkem. Někteří si neodpustili kritiku nebo skepsi. Petr Mališka napsal: „Musím uznat písničky, ale tohle je minimálně divný. 37 let rozdíl je moc. Ona bude minimálně 50 let vdovou. Tak pevné zdraví a nenech ji tu dlouho samotnou, sobče.“
Martina Burešová přidala: „Honza Nedvěd je stále šťastný po boku svojí Pavlínky. Ale je Pavlínka šťastná vedle Honzy Nedvěda? Nějak to na to nevypadá.“
Karel Souchota byl ještě tvrdší: „Nevím, co by bylo k závisti. To, že slečna tráví svoje nejlepší roky s důchodcem?“
Ironie i nadsázka
K diskuzi patří i lehčí tón. „Pavlínka vypadá na fotkách mladě. Na co ji Honza mohl dostat, těžko říct. Možná na Milku, Kofilu nebo Bompari,“ rýpl si Petr Marek.
„Vnučka s dědou,“ napsal Pavel Jelínek a vysloužil si řadu reakcí. Martin Nota zase zvolil parodii na známé texty: „Uklidím okurky… ruce si chvíli nebudu mýt. Na konci chybí jen vypiju lák.“
Nostalgie a vzpomínky
Silné osobní vzpomínky přidala Vladěna Stočesová: „Honzu s Františkem znám ze základní školy. Jejich táta je naučil hrát, chodili jsme v partě za Spořilov, aby nikdo neslyšel, že hrají na kytary a zpívají americké cántypísně. Vystupovali na besídkách pro spolužáky. Františkův čistý zpěv jsem měla vždy moc ráda. Honza má dceru s mojí spolužačkou, jeho nejstarší dítě, ale nehlásí se k ní – a to je smutné.“
Rostislav Kopec připomněl, proč mají Nedvědovy písně stále hodnotu: „Ať si každý myslí, co chce, ale když poslouchám texty dnešních zpěváků, můžu říct, že Nedvěd byl geniální textař. Vyrostl jsem na nich, texty byly o něčem.“
Přání štěstí
Na druhé straně stojí i prosté lidské přání. „Ale oni jsou spolu šťastní, tak jim to raději přejme,“ napsala Jitka Černá. „Dokonce velmi šťastní,“ přidala Irena Svatova. A Marie Pachovská shrnula: „Hlavně, že jsou spolu šťastní.“
Hlas, který nezmizí
Honza Nedvěd v posledních letech několikrát přiznal, že už ho nebaví žít. Vzkazy lidí mu ale dokazují, že nezůstal sám. Obdiv, vděk, bolest i ironie – to všechno dohromady ukazuje, že jeho písně stále žijí a že fanoušci mu zůstávají věrní i ve chvílích, kdy on sám ztrácí sílu.
A co si myslíte vy?
Může síla fanoušků udržet člověka při životě i ve chvíli, kdy on sám už nechce?
Zdroje:
Super.cz
