Článek
Vyjel na kole jako vždy
Byl rok 1989. Markovi bylo šestnáct, měl život před sebou, sny, které se mu zdály nedotknutelné. Ten den vyjel na kole jako tolikrát předtím. Jenže proti němu se objevil nákladní vůz. Tatrovka, která mu během vteřiny převrátila svět. Rána, tma, ticho. Když se probral, ležel v nemocnici. Nepamatoval si, co se stalo. Jen cítil, že se něco uvnitř změnilo. A tehdy ještě netušil, jak hluboko se ta změna zapíše do jeho života.
Neviditelné rány na první pohled
Nejdřív si myslel, že měl štěstí. Že přežil. Že se z toho „jen“ dostane. Ale čas ukázal, že tělo sice zahojilo rány, zatímco mozek si je uchoval. Postupně se objevovaly zvláštní problémy. Zapomínal tváře lidí. Nedokázal je poznat, i když je potkával opakovaně. Přátelé, kolegové, dokonce i lidé z rodiny – jejich obličeje pro něj byly jako prázdná maska. Nakonec mu lékaři potvrdili diagnózu: prosopagnózie. Porucha, při které mozek nedokáže spojit tvář s identitou člověka.
Nemyslitelná kombinace nemoci a herectví
V hereckém světě je to skoro jako kdyby houslista přišel o sluch. Herec je obklopen lidmi, jejichž tváře by měl znát. Ale Marek Taclík se musel naučit žít jinak. Rozpoznává lidi podle hlasu, pohybu, držení těla. Naučil se vnímat detaily, které ostatní přehlížejí. V běžném životě ale není snadné se s tím smířit. „Lidi si často myslí, že jsem namyšlenej. Ale já je prostě nepoznám,“ přiznal herec v jednom z rozhovorů. Často přichází do situací, kdy se necítí dobře – lidé na něj mluví jako na známého, a on netuší, kdo stojí před ním.
Prakticky denně prožívá pocity zoufalství
Zvenku vypadá jako sebevědomý, charismatický muž, který zvládne jakoukoliv roli. Ale uvnitř denně naráží na neviditelnou překážku. Přiznává, že někdy má pocit, že selhává jako člověk. „Je to zvláštní pocit – být v místnosti plné lidí a cítit se ztracený. Jako by vám chyběl orientační bod.“ V práci se to naučil maskovat, ale doma, mezi nejbližšími, se s tím pere dodnes.
Dar, který by bez nehody nezískal
Jeho život by se mohl snadno změnit v tragédii. Ale Marek Taclík se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Hraje v divadle, ve filmu, má krásný vztah s partnerkou a dvě děti, které jsou jeho největší oporou. Sám říká, že kdyby se mu to nestalo, možná by byl jiný člověk. A možná horší. Naučil se zpomalit, víc vnímat lidi srdcem než očima. „Jsem vděčný, že jsem to přežil. A že i s tím vším jsem pořád tady,“ říká dnes.
To, co pro něj kdysi byla noční můra, se stalo součástí jeho cesty. Není to viditelné. Ale každý den mu to připomene, že život se může změnit během vteřiny. A že přežít neznamená vrátit se do původního stavu. Znamená to najít nový způsob, jak žít.
Otázka pro vás:
Dokázali byste si představit život, ve kterém nepoznáte ani tváře svých nejbližších? Máte někoho známého s podobným problémem?
Zdroje:
www.lifee.cz
www.idnes.cz
www.csfd.cz
