Článek
Pod článkem, který se snažil říct prosté „děkujeme“, se během několika hodin rozrostla diskuze, která nebyla hádkou, ale společenstvím. Nebyla to výměna názorů, ale návrat domů. A kdo ji četl, pochopil, že Jaromír Nohavica není jen písničkář. Je společný jazyk nejedné generace.
Jeden z komentářů napsal:
„Nikdy jsem ho nesoudil. Byl tady, když jsem byl v depresi, byl tady, když jsme se brali. Dnes je tady znovu – a já mu to chci konečně říct.“
Bylo to tiché přiznání. Takových přišlo stovky.
Další komentář:
„Už je pozdě chválit lidi, až když odejdou. Tenhle text přišel včas. Díky za něj.“
A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že přesně proto to celé dělám.
Někdo jiný napsal, že se za něj „bijí“ i před přáteli, kteří ho nechápou.
Někdo přiznal, že mu písně Jarka pomohly přežít smrt syna.
Někdo popsal, jak mu hrála „Kometa“ ve sluchátkách při chůzi z pohřbu.
A stovky dalších jen tiše klikly na ❤️ – protože slova nestačila.
Ta diskuze nebyla o hudbě.
Byla o paměti. O čase, který se mění, ale písně zůstávají.
O lidech, kteří mají v duši Kometu, Mikymauze, poslední cigaretu.
O generaci, která už nechce křičet, ale drží při sobě.
Byla to jedna z nejsilnějších reakcí, jaké jsem kdy na článek zažil.
Nejen co do počtu srdíček nebo komentářů – ale co do hloubky.
Lidé se neptali, kdo s kým, kdo kdy, co za to.
Ptali se sami sebe: Proč jsme mu to neřekli dřív?
Tahle vlna není náhoda. Je to tichá protiváha všem soudům, které nad Jarkem někdo vynášel.
Je to způsob, jak si lidé berou zpět někoho, kdo jim po desítky let pomáhal nést vlastní bolest.
Ať už jste měli patnáct, třicet nebo šedesát – někde uvnitř vás Jarek zazpíval přesně to, co jste nemohli říct.
A teď mu to lidé vrací. Neskandují, nešermují. Jen říkají: děkujeme.
Ne každý hlas byl obdivný. Ale i ten kritický měl tón úcty.
Dokonce i ti, kteří měli výhrady, psali s respektem.
A to je ten největší rozdíl oproti zbytku internetu. Pod tím článkem se nevznikla diskuse. Vznikla komunita.
Tohle už není jen o Jarkovi.
Je to o každém, kdo někdy psal, tvořil, žil tak, že na to nebyl čas se obhajovat.
Ten text a ta vlna ukázaly, že poctivost a lidskost se pořád poznají.
A že lidé dokážou být vděční. Možná mlčí, možná přijdou až pozdě. Ale přijdou.
Tisíce lidí. Stovky vzkazů. Tichý potlesk.
To všechno přišlo ne jako reakce na článek, ale jako poděkování jednomu člověku, který byl s námi, když bylo těžko.
A my jen děkujeme, že jsme tomu mohli být svědky.
Díky, že tu právě jste.
Díky, že čtete texty, které nejsou křikem, ale hlasem.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete moji práci podpořit i jinak, můžete to udělat pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Vaše symbolická pomoc pomáhá vznikat dalším textům, které mluví potichu – ale za mnohé z nás.
David Řezník
Zdroje:
Diskuze pod článkem Jaromír Nohavica o bolesti, kterou mu způsobili- Seznam Médium
Facebookový profil AleNoTak.cz
