Článek
Noc je divná potvora
Ve dne jsem schopný přehlušit všechno – pracovní povinnosti, rodina, telefon. Ale jakmile si lehnu, ticho mě pohltí a začne to. Ležím, dívám se do stropu, slyším tikot hodin a světlo z lampy v protějším okně jako by mi přehrávalo film. V hlavě se rozjede páska. Nejdřív si pouštím všechno, co jsem ten den neudělal. Pak přijde to horší — vzpomínky a také lidi, kterým jsem neřekl, co jsem říct měl.
Najednou se mi vybavují věci, které jsem řekl, i ty, které jsem nikdy říct neměl. Přemýšlím, jestli jsem něco v životě neprošvihnul. A jestli ti lidé, co mám kolem sebe, jsou opravdu ti praví. Protože ve svém věku už si můžu dovolit nekamarádit se s někým, kdo mi závidí, když se směju nebo když se mi něco daří. Už nemám čas na falešné úsměvy. Když je noc, vím přesně, koho bych pustil dál ke stolu a s kým bych neztratil už ani slovo.
Myšlenky, které bych nahlas neřekl
V noci si přehrávám hádky jako staré nahrávky. Říkám věci, na které jsem přes den neměl odvahu. „Proč jsem mlčel, když jsem měl promluvit?“ šeptám si někdy do tmy. A pak přijde větší váha: ptám se sám sebe, jestli jsem jako otec neselhal. Jestli jsem udělal pro svou dceru všechno, co jsem mohl, nebo jestli jsem to někdy prostě nezvládl. Přiznávám, že obojí se stalo. Někdy jsem byl příliš tvrdý, jindy zase chyběl čas. Některé věci už zpátky nevezmu – a možná to tak má být. Musím se s tím smířit, i když to bolí.
Noční mysl mě taky táhne k rodičům. Maminka je pryč už hodně dávno — skoro dvacet let. A přesto, když zavřu oči, vidím její ruku, jak mě hladí po vlasech, jak se směje, jak mi škrábala záda, když jsem v noci kašlal. Tolik věcí jsem jí nikdy neřekl nahlas. Chtěl bych teď v té tiché hodině šeptat: „Mami, rád bych tě viděl. Rád bych si s tebou probral věci, co se za ten čas staly. Rád bych ti řekl, jak tě miluju.“ V noci je to možné — nebo spíš je to doopravdy cítit, protože už není hluk, který by to přehlušil.
A tátovi bych někdy v noci řekl něco jiného. Ne tolik citů, spíš to, co by mu jako chlapovi sedělo: „Tati, podívej, tohle se mi povedlo. Podívej, jakou práci jsem udělal, na co můžeš být pyšný.“ Chybí mi ta chvilka, kdy bych mohl u něj zazvonit a pochlubit se něčím jednoduchým — udělat díru do zdi, opravit plot, něco, co je chlapské a jasné. V noci jsem k sobě upřímnější a tuhle potřebu pochválit nebo být pochválený cítím jako bolest i jako hlad.
Ticho není vždycky klid
Možná to znáte taky. Ležíte v posteli a místo spánku vás obklopí hluk vlastní hlavy. A přitom venku je klid, žádný ruch, žádný telefon. Jen vy a vaše neodbytné myšlenky. „Je to hloupost, usni,“ říkám si někdy, ale tělo neposlouchá. Někdy se ztrácím v tom, co jsem mohl udělat jinak — slova, která jsem nevyslovil, telefonáty, co jsem nezvedl, návštěvy, které jsem odložil.
V noci se totiž odhalí všechno, co přes den schovávám. Mám pocit, že ta verze mě, co se ukáže po půlnoci, je ta pravdivější. Jde do hloubky a bez servítek. A někdy to bolí tak moc, že bych nejraději probudil manželku a všechno ti to vyklopil.
Ranní úleva a neúplnost
A pak přijde ráno. Slunce, ruch, povinnosti. Najednou se ty noční démoni rozplynou. Zůstane jen takový divný pocit, že jsem byl na chvíli nahý před sebou samým. Rychle si napnu tvář, dám si kafe, a svět mě vtáhne zpátky. Ale občas ty věci, co jsem v noci řekl sám sobě, zůstanou jako malé jizvy — připomínka, že některé rozhovory musím vést nahlas.
Někdy si říkám, že ty noční myšlenky nejsou jen zbytečné trápení. Jsou to signály. Pokud mi v noci přijde, že s někým ve svém okolí nechci být, že s některými lidmi je to toxické, pak je to jasný. A když se v noci objeví otázka, jestli jsem dobrý otec, tak je to výzva, abych to přes den napravoval, když to jde.
Možná to znáte taky. Ty chvíle, kdy byste radši spali, ale místo toho vám hlavou běží všechno, co jste udělali a neudělali. A já se ptám: jsou to jen noční bludy, nebo právě v noci slyšíme sami sebe nejpravdivěji? A co s tím uděláme, až se ráno probudíme — zopakujeme to, nebo půjdeme něco změnit? Možná právě ty noční myšlenky nás nutí být přes den lepšími.
